Ona

26. 02. 2008 - Doba čtení: 2 minut

Těžko se začíná a ještě hůř končí. Góór dneska. Kdyby všude vládla úplná pohoda, hned by to všechno bylo klidnější. Bohužel ale každá mince má dvě strany, každá. Jenže to je krásná teorie, praxe je jiná. Teorie a praxe má společné snad jen to E na konci. Stalo se to v neděli, takovým zvláštním způsobem a za chvíli bylo po všem.

Už není my, ale jen dvakrát já.

Sedím tu teď, letmo koukám na zprávy, a píšu. Vedle mne, v druhém křesle, sedí můj velký pan Wilson, kterého mi přinesly poslední Vánoce. Sedí v křesle i když je opatlaný od těsta, to když si přišla odpočinout k televizi a rukama od těsta si ho dala pod nohy, aby si mohla sednout. Pekla tenkrát vynikající buchtu medovník.

A proč to asi tenkrát před lety začalo? Myslím, že za to mohl její nádherný úsměv. Kdo jí zná, ten ví. Krásný, přirozený úsměv (snad jen jeden mu může trochu konkurovat) a k tomu ty úžasný modrý kukadla. To prostě nešlo jinak.

„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My už pak nikdy nejsme stejní.“

Děkuji ti za ty krásná léta…