… jak byla jednou jedna princezna, co čekala na prince, který pořád nejel… myslela, že se stačí podívat z okna a on tam bude, na tom krásným bílým koni… jenže pak přijel jeden na černým a další na hnědým, ale vůbec nebyli krásní ani chytří… byli docela obyčejní a hloupí. Takového nechtěla a tak si vymyslela, že každému, kdo bude chtít získat její ruku, nachystá tři úkoly…
…pokud je splní, může si ji vzít… úkoly byly těžké, přetěžké a žádný nápadník je nesplnil, princezna se začala bát, že zůstane na ocet jenom pro to, že si nechtěla vzít prvního hňupa, který ji přišel do cesty…
…a tak sedávala sama v zahradě a čekala… princové přijížděli a odjížděli a ona pořád seděla a počítala okvětní plátky sedmikrásek…
….až jednou přijel někdo, kdo se jí líbil na první pohled… ne zbrojí nebo krásným koněm, ale něčím, co měl hluboko uvnitř… moc si přála, aby úkoly splnil, ale věděla, že je nesmí zrušit, to jí nedovolovala modrá krev a vlastní hrdost. Tiše tedy čekala a trpěla, zda je její vyvolený zvládne…
…splnění úkolů se nějak protahovalo a princezna byla čím dál tím víc nervózní, plátky sedmikrásek vztekle ukusovala a nedočkavě vyhlížela prince… až v okamžiku, kdy pro něj uronila první slzu se objevil v bráně paláce a s omluvným úsměvem jí podal kytici kopretin – prý se zdržel, když je trhal. Vrhla se mu do náruče a kopretiny si nechala jako svatební kytici…. a do života si pamatovala, že se občas vyplatí počkat…