Mafiáni v hotelu

Zdál se mi jeden živý a zvláštní sen.

Ocitl jsem se ve velkém hotelu s dlouhými schodišti, mramorem, sklem a zlatými detaily. Celé to působilo trochu jako z devadesátých let. Se skupinou asi osmi lidí jsme pomalu scházeli po schodech do přízemí a zastavili se před výtahem. Když se dveře otevřely, leželi uvnitř dva zřejmě zastřelení lidé. Jen jsme si vyměnili pohledy, mlčky přikývli a pomalu se rozešli. Jako kdybychom tím říkali: „Dobrá práce.“ Jako kdybychom byli nějací mafiáni.

Pak jsem pokračoval hotelem do vyšších pater. Vešel jsem do úzké chodby, kde skauti něco zapisovali a počítali, nejspíš výsledky nějakých závodů. Proti mně šel někdo, koho jsem znal alespoň od vidění. Krátce jsme se pozdravili a šel jsem dál. O chvíli později jsem vyšel ven a ocitl se v malém horském městečku.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl druhé. Řekl jsem si, že už lyžovat nepůjdu, přestože mám celodenní skipas, a zítra si koupím už jen půldenní. Stejně skoro nebyl sníh, spíš to připomínalo konec zimy.

Zamířil jsem k parkovišti. Bylo to větší štěrkové parkoviště, kterým protékal docela široký potok. Nechtěl jsem ho brodit, tak jsem ho obešel zprava po mostku. Pak jsem hledal auto. Stálo tam jen pár dalších aut, ale stejně jsem to svoje nemohl najít. Nakonec jsem zjistil, že bylo jen schované za jiným – a ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, sen skončil.