V sobotu odpoledne, po schůzi ohledně setkání vlčat a světlušek a návštěvě hradu Litice, jsme se vydali si na chvíli zalézt na Studenecké skály.  Pro Aničku a Evžu to bylo jedno z prvních lezení. Jako vždy, Blešák se ujal role hlavního jističe a záchranáře. Já jen fotil.

Lezla jen Anička (ta i dolů) a Evža, hned na začátek Jeřabinovou. Ta je myslím IV-. Šlo jim to moc dobře. Aspoň se neodřely jako já onehdá na jedné II. Myslím, že si posunuly hranici svých osobních možností zas o kousek dál… V Galerii brzy přibudou fotky z lezení a asi jako samostatné album.

A protože sobota byla celkem dlouhá a já se dostal do postele až v jednu, Číst dále

Na začátek říkám, že i já jsem cyklista a na kole občas brázdím silnice.

Předevčírem, při cestě autem do Žamberka jsme v koloně dojeli tři „cyklistické pseudozávodníky“. Tyhle typy poznáš snadno – stejně oblečení, stejná kola a… v drtivé většině případů minimálně dva vedle sebe. Ano, tak přesně tyto jsme dojeli. Tři modré dresy, vzadu s nápisem FORT (fakt výborná reklama). Třem autům se povedlo jednoho a dvojici cyklistů (vedle sebou jedoucích) předjet. Pak se konečně jeden z dvojice cyklistů zařadil a konečně jeli předpisově. Hned na to se ohlédl, viděl ještě jedno auto za sebou a dal se na předjíždění těch dvou cyklistů před sebou.  Po chvíli i mně se podařilo předjet ten slavný peleton…

Druhá cyklistická příhoda se mi stala včera cestou na nákup. Číst dále

Nebyl bych to já, kdyby se mi celkem často nezdály sny. Z předevčíra na včerejšek se mi zdály hned dva. Z toho druhého snu si nepamatuji skoro vůbec nic. Spíš jen takový útržek, jak jsem se někde škrábal do nějakého zatravněného svahu nebo náspu. Z prvního snu si pamatuju trochu víc. Připadal jsem si jako když hraju nějakou počítačovou hru a já byl hlavní postavou. Když se mi povedlo splnit zadané úkoly, něco mi nad hlavou začalo harašit. Nade mnou byla natažená plátna, přes sebe. Tak nějak trochu jako nebesa nad postelí. Ohnal jsem se a začal něčím střílet do vzduchu. Po střelbě se ta nebesa roztáhla a tam ve vzduchu visela nějaká postava a řekla mi, že za ty splněné úkoly je mým pomocníkem. Pak jsem si ještě všiml, že to mé střílení trochu odnesla nějaká stará mapa, teď už notně děravá.

Další sen se mi zdál dnes v noci. No ale ten si nepamatuju už vůbec. 🙂

Z edice Leníkův koutek:

Letošní léto bylo poměrně bohaté na zelené podlouhlé plody nazývané cuketa. Jestli máte rádi cukety nebo je snad pěstujete, pak vás určitě zaujme můj nový recept. Je to něco jako zeleninová pizza a opravdu vám ji mohu doporučit. Je to prostě dobrota.

Suroviny:

• jedna větší cuketa,
• 15 dkg tvrdého sýra,
• 17 dkg měkkého salámu,
• 15 dkg hrubé mouky,
• prášek do pečiva,
• sůl, pepř, cibule, česnek,
• 2 vejce a olej.

Na hrubém struhadle nastrouháme větší oloupanou cuketu a tvrdý sýr. Přidáme na kostičky nakrájený měkký salám, dále hrubou mouku s jedním práškem do pečiva, sůl, pepř, nasekanou cibuli, lisovaný česnek (množství podle vlastní chuti), pár lžic oleje, 2 vaječné žloutky a trošku pažitky nebo petrželky. Vše dobře promícháme. Vzniklou směs, do níž jsme nakonec vmíchali sníh ze dvou bílků, nalijeme do vymazaného plechu. Pečeme při středně vyhřáté troubě dozlatova. Cukeťák podáváme teplý s brambory, studený s chlebem nebo samotný bez přílohy.

Původně jsem dneska chtěl psát především o pražském víkendu, kde se opět pracovalo na nové stezce pro vlčata a světlušky. Nakonec mi do toho ale přišel jeden dnešní (včerejší) e-mail. Nejdřív zpátky k tomu víkendu.

Od pátku do neděle jsme rokovali atd., atd. Šlo nám to celkem dobře, i když mohlo jít ještě o kousek rychleji. Nebylo to takové klasické setkání, po kterém zůstává plno papírových hodnot a tak. Když to hodnotím zpětně, byl to celkem vydařený víkend, včetně dvou nalezených kešek.

Číst dále

Za poslední dobu jich bylo spoustu. Takové, makové, pakové. Tím dnešním hlavním je celkem triviální požadavek na objednání nějakých materiálů z našeho internetového obchodu https://obchod.skaut.cz. Přihlásil jsem se do obchodu stejně jako na Křižovatku, vybral všechno, co jsem si objednat chtěl a jal jsem se odeslat objednávku. Že prý mám vyplnit chybějící pole. Tak jsem si chvíli hrál s políčky, které jsem viděl a nic. Pak si říkám: „Možná někdo zapomněl na Firefox.“ a tak to zkouším i v dalších prohlížečích. A ejhle, vypadá to trochu jinak, více políček a že prý nemám vyplněnou adresu v profilu. No jasně! Vyplním na Křižovatce adresu, uložím, vrátím se zpět do obchodu a… a nic. Adresa nevyplněna. Vracím se zpět, zkontrolovat, jestli jsem vše vyplnil a uložil. Vyplnil a uložil. Zpět do obchodu a znovu zkouším. Nic. Po půl hodině to vzdávám… Teď, po skoro dvanácti hodinách, to zkouším znovu a opět nic. Před chvílí jsem vyplnil kontaktní formulář na sk. stránkách, a tak čekám na odpověď. Jsem víc než nasr….

PS: Se sociálníma sítěma všech typů na mne nechoďte. Ne, opravdu si nechci vyplnit svůj profil. Ne, opravdu nechci vyhledávat přátele. Ne, opravdu nechci sdílet své kontakty a fotografie. Ne, opravdu nechci nic stavět.

Část první – Pozdě

I když už je opravdu pozdě zmiňovat se teď o 21. srpnu 1968, protože toho byla plná televize, rádio i noviny, doplním jen jednu audioukázku. Jedná se o kousek zpráv vysílaných Československým rozhlasem 21. srpna 1968 v 1:55. Byla to první zpráva o tom, co se u nás děje. Když jsem já kus teto zprávy slyšel poprvé, běhal mi po zádech mráz.

Část druhá – Sny

Už je tomu déle, zdál se mi zas jeden zajímavý sen a v noci na dnešek pak druhý, o kterém ti řeknu.

Číst dále

Dlouho to tu nebylo. Ale pokračujeme dál. Tentokrát je to snad něco lehčího. Tipuj, ptej se.

Číst dále

Dneska jen krátce a to o další Písničce dne.  Pro tenhle pátek je jí Karavana mraků od Karla Kryla. Na gůůglu jsem našel dvě verze, tou první je originál od Karla Kryla. Druhou verzí, která se mi osobně líbí víc, je zpěv sboru s Danielem Landou. Pro dnešek vše, poslouchejte pozorně a užijte si ji.

Rok zas v tahu, 1. srpen opět tu. V pátek večer jsem se vydal na Kralický Sněžník. Letos to nebylo s Blešákem a Mauglím jako loni, ale s Evžou. O půl šesté jsme vyrazili a ve čtvrt na sedm už auto parkovalo v Miedzygórze (Polsko – překvapivě 🙂). Nahoru nám to trvalo hodinu a třičtvrtě, a tak v osm večer ještě než zapadlo slunce, jsme dorazili nahoru a po chvíli zas mazali dolů. Cesta zpět trvala hodinu a čtvrt. Celkem tedy tři hodiny. Můj nový traťový rekord. Ano, opět alpským stylem. Převýšení asi 740 metrů. Nakonec jsme to úspěšně zvládli a o půl jedenácté jsme byli doma.

Pak se mi také od posledka zdálo několikero snů. Asi pět jich bylo. Jeden si pamatuju úplně celý. Vím, že jeden z těch nezapamatovaných byl o nějaké lékařské preventivní prohlídce, ve druhém pak vystupoval táta. A teď ten celý:

Číst dále