Začalo to snem v noci z pondělí na úterý.
Ocitnul jsem se někde v hradu na nádvoří. Vysoké zdi okolo, uprostřed stála nějaká stavba na čtyřech pilířích (stejně vysoká jako hradby – ty měly tak 35 metrů na výšku). Všude spousta lidí, hlava na hlavě. Hlavně vojáci. Chtěli jsme ten hrad přepadnout a dobít ve stylu alá Trójský kůň či infiltrace. Vylezl jsem na vysoké lešení co stálo u jedné ze zdí. Na něm stál jeden strážný, podařilo se mi ho potichu zabít nožem, jenže jsem ho pak neudržel a spadl mi přes okraj lešení dolů. A byli jsme prozrazeni… Pak najednou tu se mnou byl můj létací kůň, kůň nekůň – nakonec to skončilo jen u nějakýho létajícího pláště. Pode mnou se to začalo rvát. To se do sebe pustili vojáci s našima tajnýma lidma. A že jich nebylo málo. Někdo měl otevřít bránu, aby mohli naši další dovnitř. Nějak se to ale nedařilo. Sletěl jsem dolů, kde se dva naši rvali (točili se dokola s nožema v ruce jak nějací lupiči či co). Chvíli jsem jim tam dole pomáhal. Pak jsem vyletěl nahoru, to když se král rozhodl něco na té stavbě uprostřed zapálit. Už to dole vypadalo, že to prohrajeme, když v tom se někomu podařilo otevřít bránu. Všechno pak začalo hořet a padat.

Další sen byl o mimozemšťanech. Myslím, že byl inspirován Terminátorem 3. Zemi měli přepadnout nějací vetřelci z vesmíru. Věděli jsme přesně kdy přijdou. Byl jsem v Žamberku u babičky, když to přišlo. Byly to stroje. Na pásech, stejně jako ve filmu. Měli bronzovou barvu a hlava měla tvar hlavy psí. Doma jsem jich pár rozsekal, ale když jsem otevřel dveře a podíval se doleva, tak jsem ztratil veškeré iluze, že to dobře dopadne. Byly jich tam stovky, tisíce…

Pak následovalo úterý. Byl jsem na cestách, ráno ještě šlo, odpoledne taky (náhodou jsme jeli cca 300 m od místa vykolejení toho vlaku – zajímavý pohled na vagony na poli), navečer začalo sněžit, po dálnici se dalo jet tak sto deset maximálně, mimo obec tak sedmdesát.

A konečně dnešek. Pro vlčata jsem připravil sladkou schůzku. Namotávali jsme bonbon na niť, trefovali se bonbonem sami době do pusy, jedli bonbony na čas a taky hráli, podle vlčat, nekonečnou hru Doleva, doprava. Nebyla nekonečná – stačilo 10 minut a bylo po ní. No a za všechno byly samozřejmě odměny. Bonbony, čokoládový bonbony a tak. No a nechyběl ani 5-ti minutový fotbálek. Opět o bonbony.

Taky jsem dnes vyfotil (pouze telefonem) zahradnické umění mé drahé půle. Tož, pěkně jí to roste.

Vezmu to trošku pozpátku.
Dneska jsme si s vlčatama měli takovou malou ekologickou schůzku. Z celého Remízku jsme vysbírali odpadky a jiný věci, který tam nepatří. Na začátku jsme rozhrnuli kupy pilin z dalších vyfrézovaných pařezů, dál nás neminulo sbírání kamenů. Celkem jsme posbírali asi půl pytle plastových odpadků, to samé množství ostatního odpadu, poměrně dost kovu a nějaký to rozbitý sklo a keramiku.

Včera, když bylo venku skoro léto, moje kolo nemohlo zahálet a stát jen tak ve sklepě. Vyklubal se z toho malý výlet – 16km – na Žampach a zpět. Ze Žampachu je taky ta fotky kočky. Přidal jsem kočku taky do fotek + do Staveb fotku lávky na zřícenině. Na začátek cyklistický sezóny to myslím stačilo.

Ze včerejška na dnešek se mi zdál další sen. Někde venku jsem byl, ne sám, tři čtyři lidi jsme tam byli. Přišel jsem (asi) z lesa před nějaký dům s tím, že jsem v lese viděl divoký prase a že ho mám vyfocený. Pak se někdo vrátil z doma a říkal, že tam viděl medvěda. Hmm, byl jsem zklamanej 🙁 , že tam našel něco většího než já 😀 . Šli jsme tam. Uvnitř na balkonu seděla jen jedna, tuším celkem pohledná, slečna. Ptali jsme se kde že je ten medvěd a ona na to, že prý to je ona. Že je prý lykantrop. Hůů. Dával jsem si bacha, abych mohl rychle zdrhnout. Zeptal jsem se jí za jak dlouho se promění. Že prý ta proměna trvá tak 3/4 až 3 minuty. Hnedka sem byl klidnější, že budu mít víc času na útěk a preventivně jsem si ode dveří odendal stoličku, aby mi nepřekážela v úprku.

Dneska jsem se snažil odpočívat. Dopoledne to šlo. Pak jsem ale dostal nabídku na odpolední lyžování a bylo po odpočinku.

O půl druhý už jsme stáli na svahu. Bylo spíš mlhavo, pár stupňů nad nulou, asi 40 cm sněhu. Na 11. února celkem solidní podmínky. 😀 Sjezdovka byla v rámci možností upravená. Sníh však pomalu odtával a tak byl poměrně těžkej. Začínala to bejt taková hutná hrabanina. A tak se mi povedl jeden solidní pád. Na dojezdu byla taková ta mulda o kterou každej zatáčí, aby dobře najel k příjezdu k vleku. Trošku jsem se o ní zaseknul. Když jsem jí přejížděl, byl jsem nějak moc předkloněnej a tak jsem letěl. Lyže jsem nechal asi metr za muldou. Když jsem je pak sbíral, ležely tam krásně na sněhu, asi půl metru od sebe, do písmene V. A já plachtil dál břichem po sněhu ještě asi tři metry. Víš, jak vypadá tučňák, když vyskakuje z vody na led? Jo, tak tak nějak jsem vypadal i já… Zvednul jsem se, obul se znova do lyží a pokračoval jsem blíž k vleku. Jen ten lyžák čekající u vleku na svýho učitele z toho měl větší srandu než já.

Pro dnešek jedinej pád na lyžích. That´s all. Jdu spát. Pracovní týden nepočká…

Víkend pomalu končí. Celkem odpočinkovej. Dneska jsme byli ještě lyžovat. Dobré to bylo. Spadnul jsem jen dvakrát aneb kdo nepadá, jezdí od svoje možnosti. V jednu jsme byli u vleku a ve čtyry jsme ho už zas opouštěli.

Taky se mi zas zdály nějaký ty sny. Z pátku na sobotu se mi zdály celkem tři. Jeden jsem už zapomněl než se mi ho povedlo tady zapsat. Z druhýho si pamatuju jen málo, spíš takovej střep. No a ten třetí si pamatuju nejvíc. Asi proto, že byl nejdelší a nejhrozivější.

Společně se skauty jsme byli někde… vypadalo to tam jako v peklo… dole láva, ve skále jen malá cestička na které byl, na jednom konci, přidělána nějaká podesta – rozšíření. Na druhé straně průrvy (asi padesát metrů široká) stál tuším Kvakin a Koudy. Spojeni jsme byli dvouma řetězama (jako ne spoutáni, jen prostě jako lanem přes řeku). Potom někdo spadnul dolů (žádná jména). A za chvíli zas (opět žádná jména). Pak se Čenda zkusil zhoupnout na tom řetězu k nám na druhou stranu. Držel jsem ho já a ještě někdo. Zhoupnul se a švihnul sebou o stěnu pod námi. A spadnul taky dolů. Jenže potom se na nějaký kře vznes nahoru, stejně jako Many v Době ledové 1. Jenže pak zas klesnul dolů. Když pak stoupnul podruhý, tak už jsme byli připravený a hodili jsme mu ten řetěz. Chytnul se a všechno dopadlo dobře. Pak jsem se nějakým způsobem ocitnul pod tou podestou a ta se začala bortit a padat. Tak se zařval, ať tam odtud jdou pryč. A podesta přestala padat. No a víc si nepamatuju.

Míň takovejch snů…

Vlčata včera schůzku neměla. Jel jsem do Mnichova se podívat na stavební veletrh.
Vstával jsem po druhý hodině, abych pak mohl ve tři nabrat kolegu a mohli jsme pak dál frčet směr Praha. Před půl šestou jsme byli v Praze na Zličíně na autobusáku. Přesedli jsme do krásného žlutého autobusu od Student Agency a jelo se dál.

Segra mě vyhání … sakryš. Zítra do dopíšu.

Tak jsem zas tu a dopisuju. Číst dále

Víkend je pryč. Začínal poměrně hekticky. V pátek o půl třetí jsem byl u Bondyho v Pardubicích. Pak zas v šest na oddílovce. Po oddílovce následovala rada – tam jsem byl jen chvíli. No a v sedm jsem už pádil pro svou drahou polovičku, aby jsme se u nás zúčastnili Maškarní zábavy. No a ve čtvrt na devět už jsme byli na sále.

Zábava se rozjížděla poměrně pomalu a ze začátku to stálo za prd. Pak se ale rozjela a bylo vše OK. V sobotu časně ráno (v osm) jsme vstali a jeli do zas do Žamberka pracovat. Odvézt nepořádek do sběrného dvora a vytvořit nivelačkou podklad pro dlažbu. Po obědě jsme ještě s tátou rozřezali borovici, co se v půlce zlomila při těch vichrech v pátek. Zbytek dne byl odpočinkový. No a v neděli odpoledne jsem absolvoval túru ze Slatiny od mostu k Plačtivé skále. Sem tam to bylo horolezectví. Tak, a to je vše. Celkem povedený víkend.

Číst dále

Bylo 15:53 a já se vracel z Lanškrouna zpátky do práce. Vlevo před sebou nad obzorem jsem viděl červenou záři. Zapadalo slunce. Vyjel jsem výš, až na Třebovské stěny. Pak jsem uviděl na obzoru zapadající slunce. Už jen půl ho bylo. Třetina oblohy byla zalitá tou červení. Rudý západ slunce, krvavý…

Už sedím doma. Byl jsem na Hané. S drahou polovičkou jsme absolvovali malé túry. Nejprve z Kostelce přes Velký Kosíř do Náměště. Druhý den, to jako dneska, potom malinká procházka z Radíkova na Svatý Kopeček.

Celkem jsme si vyvářeli. Včera jsme ztrestali rýži, kuřecí medailonky na kari (made by ourself 🧑‍🍳), dneska to odnesly špagety. 👍

Zpátky jsem jel vlakem a kus stopem – za dvě hodiny jsem byl doma.

V neděli jsme se vrátili z krátké dovolené, kterou jsme si užívali na Pálavě. Jo, uznávám – počasí mohlo být trochu lepší. A mohlo být teda taky mnohem horší. Cesta tam byla dlouhá a plná změn – v Ústí jsme zjistili, že nám do rychlíku nevezmou kola – moje chyba (víš, že rychlíky na trase do Brna a zpět neberou kola?). Dojeli jsme dobře, vystoupili o dvě zastávky dřív (to jako úmyslně) a na kolech dojeli do Pavlova. Jo, jižní Morava. Prej rovina. Houby. Kopce jako tady, akorát položený o 200 metrů níž.

Druhý den jsme se chystali objet celou přehradu. Vzali jsme to po směru hodinových ručiček. Jenže naše plány nám překazilo počasí. Číst dále

Konečně jsem se dostal zpátky k blogu. Byl jsem od pátku do neděle se skautama na jihu Moravského krasu. Přivezl jsem si zpět takovou pohodu a oproštěn od jistého druhu stresu jsem se opět vrhnul do nového týdne. Taky jsem si přivezl pěkný fotky – kvetoucí šeřík, odkvetlou pampelišku, šneka, ropuchu a Koudymu se podařilo vyfotit zvláštního slimáka (snad mu nebude moc vadit, že tu vystavím jeho fotku). Jo a taky ovečku.