Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: Dobrá nálada, Smutek, Vědění … a kromě ostatních různých pocitů i Láska.
Jednoho dne se Pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen Láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky Bohatství. Zeptala se: „Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ „Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.“
Tak se Láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: „Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?“ „Já tě, Lásko, nemůžu vzít …“ odpověděla Pýcha, „tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.“
Láska se tedy zeptala Smutku, který jel kolem: „Smutku, prosím, vezmi mě s sebou.“ „Ach Lásko“, řekl Smutek, „já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.“
Také Dobrá nálada projela kolem Lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni Láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas: „Pojď Lásko, já tě vezmu.“ Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se Vědění: „Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?“ „To byl Čas“, odpovědělo vědění. „Čas?“ zeptala se Láska, „proč mi pomohl čas?“ A Vědění odpovědělo: „Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě!“
„Mami, dnes jdu na návštěvu k Bohu,“ řekl jednou synek své udivené matce.
Protože věděl, že je to k Bohu daleko, zabalil si do tašky několik sladkých tyčinek a limonádu. Pak se vydal na cestu.
Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Jen tak seděla a zírala na pár holubů. Sedl si k ní na lavičku a otevřel svou tašku, aby se napil. Vtom si všiml, že stará paní vypadá hladově, a nabídl jí čokoládovou tyčinku. Ona ji vděčně přijala a usmála se na něj tak krásným a milým úsměvem, že ho chtěl vidět ještě jednou, a tak jí nabídl i limonádu.
Tak tam seděli celý den, jedli a usmívali se na sebe, ale nemluvili. Číst dále
Týden jsem tu nebyl. Mezitím se stalo spousta věcí.
Má drahá polovička se na mě stačila naprdnout, otočila se a spala. To jsme urovnali.
To asi proto, že jsme několik dní potom slavili malé výročí…
V sobotu jsme si potom zahráli volejbal. Někteří si na volejbal odskočili z jedné víkendové párty. Trošku mi hlo žlučí, že jsem se o ní dozvěděl docela pozdě – příště radši nevědět, neúčastnit se. Připadám si jako že už tam přestávám patřit. Těžký je najít společný program pro všechny. Přibývajícím mladým RS a RG přestávám stačit. A nejedu v tom sám, viď File?:pirate: No jo ale co se mnou? K oldskautům? Hmmm. Ach ta mládež. Každej tejden by lezli na Pamír. Zas na druhou stranu oldskauti jednou vylezou na Říp, pak o tom půl roku mluvěj, pak slezou z toho Řípu a další půl rok o tom mluvěj. A co my? My co by nám stačilo každej měsíc zdolat Sněžku?
Nevím co bude dál. Nevím co se stane pokud se to roztrhá a začnou se tvořit party, které si začnou pořádat akce jen pro sebe. „Ten minule nebyl, tak to asi zas nepojede. Tak to snad ani nemá cenu mu to říkat, že se něco koná.“ … Podělte se s námi o to, co je všech, jinak si vezmem zpět to, co jsme vám položili k nohám.⚔️
A ještě k tomu je dneska den co je. Před třiceti osmi lety u nás nebylo moc veselo. Moje informace o tomhle období jsem získal jen z televize, knih a fotek. Nezažil jsem tu dobu a ne že bych po tom toužil. Tu dobu mi taky připomíná obrázek u tohodle příspěvku (Tábor 1969 u hájovny nad Zemskou bránou). Mnozí z vás na něm poznají naši sekyru. Samotná sekyra pochází nejspíš někdy z konce 19. století (násada je z šedesátých let). Tábory v šedesátých letech. Ano, přesně ve středu 21. srpna 1968 měl jet náš oddíl na tábor. Nestalo se tak…
Mám oboje. Kanady i gorotexky.
Posledně na výpravě jsem měl gorotexky. Super boty. Podrážky berou, zima v nich není atd. Stejně jsem s nima přišel domů úplně durch. Schnuly tři dny. Naštvalo mě, že si Robin liboval v suchých kanadách až do konce výpravy. 🙁
Proto jsem vytáhnul svoje starý kanady. A o tom už víš – o myšce a tak. Psal jsem o tom nedávno.
Včera byla možnost vyzkoušet moje připravený kanady. No, začátek jsem trochu přehnal. Troje ponožky byly přece jen moc. Jedny skončily v batohu. Levá kanada ze začátku trochu tlačila za prstama. Moh´ za to její nepřirozený tvar (špička ohnutá nahoru), co jí zůstal, když byla narvaná v botníku. Po prvním kilometru už bylo všechno OK.
Když jsem dorazil domů, vypadaly kanady tak, jako když jsem si je ráno bral na nohy. Stejný lesk, stejné sucho. Prohlásil jsem o svých nohách, že jsou suché a hebké jako dětská prdelka. Bylo mi řečeno, že taky tak voní. 🙂 No, něco na tom bylo.
Myslím, že hlavní rozdíl je v prostředí pro které jsou kanady a gorotexky určený.