2 roky, 2 měsíce a 26 dní… a co dál?

Není nad to, si v autě zesílit pořádně rádio. Když jsem dnes jel dnes z Líšnice, tak se mi to povedlo. Konečně jsem si užil tu hlasitost. Zrcátka vypadají krásně, když se v nich chvěje sklo do rytmu právě hrající písničky. Také jsem konečně zjistil, na jakou maximální hlasitost se dá rádio nastavit. Je to na číslo 47. Na 33 jsem si vychutnával 4 Non Blondes a jejich What´s Up z roku 1993. Následně začli v rádiu hrát písničku Wouldn’t It Be Good z roku 1983 od zpěváka jménem Nik Kershaw, takže jsem si poslechl i ji.

Není mi dnes nějak dobře. Do breku, do blití, dopr….

Nedávno jsem četl článek o tom, jak se herec Jaromír Hanzlík rozešel s Dagmar Silvínovou a o několik dní dříve mne upoutal další článek, kde se Honza Kalousek chlubil, že nedlouho žije se novou přítelkyní. To je nějaký módní trend, takhle to střídat? Mezi hvězdami, natož pak mezi námi, obyčejnými smrtelníky. Co se to děje? Nic. Doba. Společnost. A vězte: „Bude hůř.“

Dneska speciálně pro Tebe. Každý den se člověk dozvídá spoustu nových informací (prý se každý rok na světě množství informací zdvojnásobí) o uhánění a dobývání. Až jsem se divil a pomalu nestačil lapat po dechu. Ale co Tě nezabije, to Tě posílí. Dech jsem zas pomalu nabral.

Tenhle příspěvek věnuju všem Vám, kteří jste se nebáli ztratit hodně, abyste našli nejisté ještě víc a všem Vám, kteří jste nevlastní vinou ztratili málo a nenašli nic.

A i když to vypadá na konec, tak jak říká Wiky Wiková: „Vždyť i zítra vyjde slunce“.

Na některý lidi jsem si poslední dobou neudělal tolik času, kolik by si zasloužili. Na některý lidi jsem si zas udělal víc času než by si zasloužili. Zkusím to napravit. Snad ještě není pozdě.
Poslední týden jsem nějakej akolektivní. Některejm z vás jsem možná neodpověděl na smsku, jinýmu třeba na e-mail. Tak nějak jsem pustil všechno okolo z hlavy a bylo to. Jsem bez nálady. I když ve středu odpoledne byla světlá chvilka. Snad se to příští týden zlepší.

Velké kulové 2007 se blíží. Práce pomalu finišují. Jestli to dneska dobře půjde, dáme s Robinem dohromady propozice.

Vánoce se kvapem blíží, ani mi to tak nepřijde. Nemám moc rád tu komerčnost okolo. Vánoce připomínají možná jen reklamy v televizi a upoutávky v hyper-super-marketech. A to hlavní – sníh – nikde. No a ani ta pohoda – nějak zvlášť se mi ji nedostává.

Je zase sedmnáctého. Jako každý měsíc jsem se číhnul na počítadlo. Než jsem začal psát tenhle příspěvek bylo tam 6499. Minulého sedmnáctého to bylo 5563. Opět chvilka matematiky. Ano je to přes třicet na každý den.

Dneska mi zas není nějak dobře. Ještě mne asi nepustilo to bolení v krku z prostředka týdne. Léčím to čajem a šátkem kolem krku. Další metody, jako třeba pocení (to nejlepší pocení 🙂), mi nebyly dopřány. Snad se toho brzy zbavím.

I když ten obrázek je o nemoci, není o té moji…

Patnáct dní jsem tu nebyl. Buď jsem neměl čas, pracoval jsem nebo mne přemohla lenost. Snad dneska. Snad příspěvek dopíšu. Před chvílí jsme se vrátili z lesa. Pokračovali jsme tam ve vyřezávání bříz, jeřábů atp. Už chybí dodělat asi jen pětina.

Taky je sedmnáctýho. A sedmnáctýho vždycky koukám na počitadlo tady. Minule tam bylo 4643, v tuhle chvíli je tam 5563. To je skoro 31 lidí za den. Kdo to sem pořád chodí? 🙂

Taky je sedmnáctýho. Sedmnáctýho listopadu. Nevím jestli toho byla dneska plná televize nebo už na tenhle datum lidé přestali vzpomínat. Začalo to všechno 17. listopadu 1939. A skončilo to (pevně věřím) 17. listopadu 1989. V roce 1990 se po 46 letech konaly první svobodné volby. Ne že bych byl tenkrát volit. Neměl jsem na to ještě věk. Spousta se toho změnilo. Jak by řekl pistolník Ronald: „Svět se hnul.“ Nezapomeňme na ty, kteří nemohli pracovat, aby jsme my mohli svobodně pracovat. Nezapomeňme na ty, kteří mluvili a pak seděli, aby jsme my mohli svobodně mluvit…

Dnes v noci zemřel jeden známý na následky zranění z letecké nehody. Známý… Spíš jsem ho jen znal. On mne asi ani neznal. Já jeho však trochu jo. Spíš vůbec… 🪦

Myslel jsem, že dneska sem akorát napíšu připomínku ke snům na které si už nevzpomínám. Navečer jsem jel na vlakové nádraží pro ségru. 😕 Nestihla jeden přípoj a tak jsem musel čekat asi o dvacet minut dýl. Seděl jsem připoutanej v autě a poslouchal rádio (hrála Lucie). V tom uslyším nějakej křik. Nikoho jsem neviděl, tak jsem se vyklonil do boku, abych viděl přes A a B sloupek (rozuměj první a druhej sloupek u čelního skla – prostě jich tam máme víc, no 🤪). V tom jsem uviděl jak utíká nějaká slečna k nádražní budově. Odbíhala od borce, který na zemi mlátil jiného. Ten na zemi řval, ať ho nechá. Netrvalo ani deset vteřin a vracela se slečna s jedním z nádražáků. To už nikdo do nikoho neřezal. Nádražák se v klidu optal, co se jako děje. Situace se viditelně uklidnila. Pak jsem zaslechl, jak slečna vysvětluje tomu mlátiči, že ten kluk na zemi je její bratranec. Mlátič se jí zeptal: „A proč jste si teda dávali pusu?“ „To jen tak na přivítanou“, odpověděla slečna. Chudák mlácenej kluk se sbíral ze země, nádražák ho prohlídnul. Tekla mu krev z nosu a z čela. Nádražák odešel. Pak ještě chvíli vzrušeně debatovali před budovou. Slečna pořád přesvědčovala toho mlátiče, že to je její bratranec. Pak se debata přesunula do budovy. Venku zůstal zmlácenej kluk. Za chvíli k němu přišel nádražák a odvedl ho k druhému vchodu – že mu to čelo zalepí.

Pak přijela ségra a odjeli jsme.

Těch prvních pár vteřin jsem se rozmejšlel, jestli mám vyběhnout z auta a pomoct tomu na zemi. Od dalšího rozhodování mě zachránila ta slečna s nádražákem. Než bych se odpoutal, zamknul auto, došel k nim… a taky možná jednu schytal.

Na první pohled to vypadalo, že slečna byla načapána při zahejbání a tak si kluci spolu vyřídili ručně. Ale co když to opravdu byl její bratranec? Nějak situace vypadá z pohledu diváka, který o tom nic neví. Jinak to může vypadat z pohledu těch tří. Mohlo to být zahejbání a nebo taky ne. Mohl to být bratranec a nebo taky ne. Matesi, nepleť se do věcí o kterých víš kulový. Leda, že by bylo ohroženo něčí zdraví nebo majetek. Nepleť se, protože můžeš taky jednu chytit. Nepleť se, protože jako divák o tom víš kulový. A pro tebe to platí taky.

Konaly se volby do zastupitelstev. Stavil jsem se ve volební místnosti asi hodinu a půl před uzavřením. Byl jsem 120 voličem. 120 ze 176 tuším. Nakonec u nás byla volební účast přes 70%. Volby dopadly jak dopadly. Jaké zastupitelstvo jsme chtěli, takové jsme si zvolili.

Nedávno jsem v rádiu slyšel jeden příspěvek o robotech. Ten mě inspiroval k napsání toho, co teď píšu. Možná znáš jméno Isaac Asimov. Jeden z největších spisovatelů sci-fi vůbec. Narodil se v roce, kdy Karel Čapek vydal vědeckofantastické drama R.U.R (Rossum’s Universal Robots). V tomhle díle poprvé zaznělo slovo ROBOT.

Asimov také definoval tři základní Zákony robotiky. Ty znějí:

1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.

2) Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.

3) Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Jednoduché, pravdivé, výstižné, dostačující.

Jen mám strach, aby se někde nestala nějaká chyba… Třeba jako v Matrixu…