Když jsem přemýšlel o tom, že ztratím jisté „hodně“, abych našel nejisté „ještě víc“, navštívil mě anděl. Přišel, sedl si na kraj postele. Na anděla vypadal zvláštně.

Postarší tmavý muž s delšími vlasy a strhaným výrazem ve tváři. Strhaným, ale přátelským a příjemným.

Prý mi za mou odvahu splní jedno přání, musí z něj mít ale užitek hlavně někdo jiný, ne já. Tak jsem mu řekl, aby mi Tě dnes v noci pohlídal.

Aby se Ti nic nestalo, dobře ses vyspala a špatné sny se Ti velkým obloukem vyhnuly. Řekl, že jsem si vybral dobře. Že mi Tě ohlídá.

Ale jen na tuhle jednu noc. Zeptal jsem se ho proč jen tuhle jednu noc? Proč ne víc, proč mi Tě neohlídá pořád? Řekl mi, že zas tak odvážný nejsem. „Zatím jsi o tom jen přemýšlel“, řekl. Zvedl se z kraje postele. A jak přišel, tak i odešel.

Už jsem skoro usínal s prsty na klávesnici. Zase přišel a sedl si na kraj postele. Na stejné místo jako posledně. Otočil hlavu a podíval se na mě.

Měl ve svých zelených očích smutnější výraz. Smutnější než když odcházel. Zeptal jsem se ho, z čeho je tak smutný. Otočil hlavu zpět. Položil si ruce do klína a pomalu, tím svým hlasem, řekl:

„Anděl nemůže hlídat anděla.“

.

.

Omlouvám se. Dal jsem anketu pryč. Anděl nebude mít pokračování.

Před týdnem skončilo 21. výjezdní zasedání. Bylo celkem netradiční – ať už v přípravě a plánování, tak v ubytování i programu. Kdo tam nakonec nebyl, může teď jen tlouct hlavou do zdi a bědovat.

Ale vezměme to od začátku. Neuvěřitelně dlouho nebylo jasné, kam se vlastně pojede. Nakonec, po spoustě komplikací, to dopadlo na Červenou Vodu. Chalupa známá, leč přestavěná. Naposledy jsem tam byl asi před pěti lety. Takže co na tom bylo zvláštního? Číst dále

Po více jak měsíci jsem zpět. A tak se dáme do nové GO. Uvidím, jak rychle si s ní poradíte…

Jen… Blešák možná hned bude vědět, co to je. Tak bych ho rád požádal, aby byl pro tentokrát trochu zdrženlivější.

Číst dále

Začalo to všechno 30. srpna 2003. Poprvé jsem se zapojil do projektu SETI@home. Počítač tenkrát zpracovával malé kousky dat v nehezkém a negrafickém prostředí. Tohle hledání mimozemšťanů bylo zprvu zajímavé.

O co vlastně jde? Spoustu toho o projektu BOINC (který vše zastřešuje) je např. na Wikipedii . Zjednodušeně – třeba SETI – kousek od města Aceribo v Portoriku stojí radioteleskop o průměru 305 metrů (známý třeba z filmu Golden Eye s Bondem). Číst dále

…v noci na dnešek jsem měl zvláštní sen…
…seděl jsem v kuchyni u stolu… sám v bytě… a umíral jsem…
…věděl jsem to a co víc, čeho si vážím, byl jsem na to připravený…
…položil jsem ruce na stůl a hlavu na ně…
…zhluboka jsem se naposledy nadechl, šlo to už těžce…
…byl jsem unavený, tak moc unavený…

Protože jsem byl na dovče na jihu Čech (všude samý rybník a komár) a ten kraj je o celý o rybách, museli jsme i nějakého toho kapra ulovit. Kapr to byl velký a trvalo nám ho ulovit celý den (jak už podle Twitteru víš). A podle obrázku už je také poznat, že to nebyl jen tak ledajaký kapr. Číst dále

… jak byla jednou jedna princezna, co čekala na prince, který pořád nejel… myslela, že se stačí podívat z okna a on tam bude, na tom krásným bílým koni… jenže pak přijel jeden na černým a další na hnědým, ale vůbec nebyli krásní ani chytří… byli docela obyčejní a hloupí. Takového nechtěla a tak si vymyslela, že každému, kdo bude chtít získat její ruku, nachystá tři úkoly…

…pokud je splní, může si ji vzít… úkoly byly těžké, přetěžké a žádný nápadník je nesplnil, princezna se začala bát, že zůstane na ocet jenom pro to, že si nechtěla vzít prvního hňupa, který ji přišel do cesty…

…a tak sedávala sama v zahradě a čekala… princové přijížděli a odjížděli a ona pořád seděla a počítala okvětní plátky sedmikrásek…

….až jednou přijel někdo, kdo se jí líbil na první pohled… ne zbrojí nebo krásným koněm, ale něčím, co měl hluboko uvnitř… moc si přála, aby úkoly splnil, ale věděla, že je nesmí zrušit, to jí nedovolovala modrá krev a vlastní hrdost. Tiše tedy čekala a trpěla, zda je její vyvolený zvládne…

…splnění úkolů se nějak protahovalo a princezna byla čím dál tím víc nervózní, plátky sedmikrásek vztekle ukusovala a nedočkavě vyhlížela prince… až v okamžiku, kdy pro něj uronila první slzu se objevil v bráně paláce a s omluvným úsměvem jí podal kytici kopretin – prý se zdržel, když je trhal. Vrhla se mu do náruče a kopretiny si nechala jako svatební kytici…. a do života si pamatovala, že se občas vyplatí počkat…

Ano, je to jako pomalu objevit Ameriku, ale i tak se mi ta stará Amerika líbí.

Máte někdo potuchy, co je to IMAP? Záleží na tom? Mně ne. Kdyžtak si to vygooglujte.

Popíšu nejdřív můj problém. Protože používám více e-mailových adres a přistupuji k nim z různých míst (stolní PC, notebook, prostě jinde přes webové rozhraní,…), docházelo k tomu, že někde jsem nějaké zprávy měl, jinde zase ne. Číst dále

Pořádná sbírka všeho možného. O tom to dnes bude. Za těch posledních čtrnáct dní se toho stalo spoustu. Pořád se děje dál a dal…

Prvně jsem navštívil skautský tábor nedaleko Bezděkova, kde si skautky z Dobříše užívaly svých čtrnácti dní v přírodě. Každopádně to byla zajímavá zkušenost – vidět, jak se dělá tábor jinde, v jiném prostředí. Žádné podsady, žádný tekoucí potok… jiné. Zajímavé. Číst dále

Letošní tábor, ostatně jako většina jiných, začal hektickými přípravami. Tentokrát ještě trochu komplikovanými půjčením podsad od skautů z Lanškrouna.

Pak už to šlo. V neděli, když jsme přijeli, tábor skoro celý stál. Chyběly už jen nějaké malé drobnosti a tak jsme se to nich dali.

Číst dále