Už jsem zpátky z dalšího Výjezdního zasedání. Tohle poslední bylo poměrně specifický počtem lidí, složením lidí a množstvím snědeného jídla. Na VZ byla jen Rada Starších Rozumných Starců, ze které chyběl Sršeň. Celkem nás tam tedy bylo sedm. Množství jídla bylo přímo neskutečné. Ke dvoum jídlům se snědlo deset litrů guláše (2,5kg masa, 1kg cibule, 1,5 kg buřtů), česnečky se snědlo asi 11 litrů, zbytek si vzal Tygr s sebou do školy. Taky jsme se ládovali makovejma koláčema – velkejma. V sobotu navečer jsem taky zdolali kůpu palačinek. A v sobotu o půlnoci nás Pirát dorazil dortem. Prostě hotovo. Jo a ještě jeden rekord držíme. Od pátku večera do neděle dopoledne jsme spotřebovali 3,5 role toaletního papíru. 😎

Bylo 15:53 a já se vracel z Lanškrouna zpátky do práce. Vlevo před sebou nad obzorem jsem viděl červenou záři. Zapadalo slunce. Vyjel jsem výš, až na Třebovské stěny. Pak jsem uviděl na obzoru zapadající slunce. Už jen půl ho bylo. Třetina oblohy byla zalitá tou červení. Rudý západ slunce, krvavý…

Už je mi trošku líp. V krku bolí, ale už né tolik. Včera jsem šel brzy spát, před usnutím jsem si ještě čet´. Dal jsem 81 stránek a pak jsem toho nechal.

Dneska jsem na netu objevil jednu dobrou stránku s fotkama, wallpaperama a tak. Nejvíc mne uchvátila kategorie Zvířata. Je úplně bombastická, první stránka u Zvířat ne, spíš až ty další. A teď ten odkaz. https://wallpapers.nikee.net

Teď odpoledne mě začlo škrábat v krku. No, škrábat. Při polknutí to je jako když polykáš knedlík. Asi si půjdu lehnout. Zítra musím do práce a potřebuju být fit.

Dnešek pro mne začal na jedné chalupě v Horní Lipce. Celkem dobře a pokojně. Domů jsem se dostal ve dvě a když jsem se naposled podíval na budík ukazoval 2:05.

Ten samý budík… Ten samý budík začal zvonit už v 4:40. Prý abych vstával. V 5:41 už jsem s Pirátem a vlčatama seděl ve vlaku do Prahy. Jeli jsme skouknout ZOO. Asi ve čtvrt na sedm jsem se rozhodl ve vlaku vyfotit vlčata. Jenže nebylo čím. Po krátkém vzpomínání mi došlo, že jsem svůj digitální foťák nechal i s futrálem v Žamberku v čekárně na vlakovém nádraží. Jak zjistit jestli tam ještě je? Co když už ho má někdo doma? A jak to všechno zjistit z rychlíku, který si to uhání ku Praze? První co mě napadlo, bylo zavolat na EDB a zkusit tam sehnat číslo na vlakáč… Automat mi sdělil, že fungují jen v pracovní dny. Pak jsem zkusil číslo 800 123 456, což jsem si myslel, že je nějaká infolinka ohledně Telecomu. S automatem se nám nepodařilo vybrat tu správnou kategorii a tak z toho taky nebylo nic. Do třetice jsem zkusil infolinku svého operátora. Ani po čtyřech minutách a dvou vteřinách ujišťování, že se vyřizují zákazníci, co se dovolali přede mnou, jsem nemluvil s živým člověkem. Poslední šance. Internet v mobilu. Zkusil jsem na Seznamu najít číslo a nějak se mi nedařilo. Pak jsem zkusil zavolat domů (sobota 6:15). Táta už byl vzhůru, protože měl namířeno pryč. Našel číslo na vlakáč, ale pro změnu to tam zas nikdo nebral. Tak se tam rozjel. V čekárně prý bylo asi šest lidí. Foťák tam stál uprostřed na stole. Tak ho vzal a šel.

Večer cca o půl osmý jsem měl nabrat svou drahou polovičku u hospody, kde měla nějakou třídní akci. Po zjištění, že přijedu dřív (a to jako už ve čtvrt na šest) jsme se domluvili, že až bude chtít odjet, tak mě prozvoní a já se pro ní stavím. Ve 20:11 mi volala, co kdyby jsme se dneska už neviděli. Neviděli. Tak neviděli, no. Prdím na to, od čtvrtka do soboty jako od čtvrtka do neděle.

A tak tu teď sedím a dopisuje tenhle článek. Pak ještě něco ukuchtím na počítači, stáhnu maily a jdu spát.

… namaluju tvoje ňadra,
dvě kuličky z počítadla,
když se spolu usadí,
namaluju tvoje ňadra,
dva domečky v podhradí…

Se svými kopečky a údolím
nahá na posteli ležíš.

Čekám, že se rozplyneš,
že za chvíli mi zmizíš.

V tomhle přítmí té noci
očím svým nevěřím.

Zkusím pohnout svou rukou,
snad si je pohladím.

Stihnul jsem to,
jsi pořád tu.

Něžně je pohladím,
obkroužím z vrchu.

Taková krása se nikde nevidí,
ta hebká kůže,
ten hrbolek uprostřed,
to údolí o kousek níž.
Díval bych se pořád…

Zkusím malý pohyb –
k sobě se blížíme.

Jsem u tebe ještě blíž,
v objetí skončíme.

Přitisknu se k tobě co nejtěsněji,
krásné je tvé usmívání.

…
nejkrásnější s tebou je milování.

Patnáct dní jsem tu nebyl. Buď jsem neměl čas, pracoval jsem nebo mne přemohla lenost. Snad dneska. Snad příspěvek dopíšu. Před chvílí jsme se vrátili z lesa. Pokračovali jsme tam ve vyřezávání bříz, jeřábů atp. Už chybí dodělat asi jen pětina.

Taky je sedmnáctýho. A sedmnáctýho vždycky koukám na počitadlo tady. Minule tam bylo 4643, v tuhle chvíli je tam 5563. To je skoro 31 lidí za den. Kdo to sem pořád chodí? 🙂

Taky je sedmnáctýho. Sedmnáctýho listopadu. Nevím jestli toho byla dneska plná televize nebo už na tenhle datum lidé přestali vzpomínat. Začalo to všechno 17. listopadu 1939. A skončilo to (pevně věřím) 17. listopadu 1989. V roce 1990 se po 46 letech konaly první svobodné volby. Ne že bych byl tenkrát volit. Neměl jsem na to ještě věk. Spousta se toho změnilo. Jak by řekl pistolník Ronald: „Svět se hnul.“ Nezapomeňme na ty, kteří nemohli pracovat, aby jsme my mohli svobodně pracovat. Nezapomeňme na ty, kteří mluvili a pak seděli, aby jsme my mohli svobodně mluvit…

Včera začalo poprvé sněžit. Poprvé od léta. Aby toho nebylo málo, dneska ráno připadlo. No, žádný velký závěje, ale na solidní smyky a bouračky to na silnicích stačilo. Služební auto budu přezouvat ve středu. Své drahé auto jsem přezul dneska odpoledne, aby bylo na zítřejší LAVOR připraveno. 🙂 Už jen ta představa, že budu muset každé ráno vyhrabat auto ze sněhu, abych se dostal do práce mě děsí. Vždycky mi ho JZDáci zahrnou. 😠 Na druhou stranu se zas dá v zimě solidně zalyžovat. Letos to nevypadá na žádný Alpy. Loni jsem byl lyžovat jen dvakrát, letos bych to chtěl změnit a stát na sjezdovce víckrát.

Dnes v noci zemřel jeden známý na následky zranění z letecké nehody. Známý… Spíš jsem ho jen znal. On mne asi ani neznal. Já jeho však trochu jo. Spíš vůbec… 🪦

Myslel jsem, že dneska sem akorát napíšu připomínku ke snům na které si už nevzpomínám. Navečer jsem jel na vlakové nádraží pro ségru. 😕 Nestihla jeden přípoj a tak jsem musel čekat asi o dvacet minut dýl. Seděl jsem připoutanej v autě a poslouchal rádio (hrála Lucie). V tom uslyším nějakej křik. Nikoho jsem neviděl, tak jsem se vyklonil do boku, abych viděl přes A a B sloupek (rozuměj první a druhej sloupek u čelního skla – prostě jich tam máme víc, no 🤪). V tom jsem uviděl jak utíká nějaká slečna k nádražní budově. Odbíhala od borce, který na zemi mlátil jiného. Ten na zemi řval, ať ho nechá. Netrvalo ani deset vteřin a vracela se slečna s jedním z nádražáků. To už nikdo do nikoho neřezal. Nádražák se v klidu optal, co se jako děje. Situace se viditelně uklidnila. Pak jsem zaslechl, jak slečna vysvětluje tomu mlátiči, že ten kluk na zemi je její bratranec. Mlátič se jí zeptal: „A proč jste si teda dávali pusu?“ „To jen tak na přivítanou“, odpověděla slečna. Chudák mlácenej kluk se sbíral ze země, nádražák ho prohlídnul. Tekla mu krev z nosu a z čela. Nádražák odešel. Pak ještě chvíli vzrušeně debatovali před budovou. Slečna pořád přesvědčovala toho mlátiče, že to je její bratranec. Pak se debata přesunula do budovy. Venku zůstal zmlácenej kluk. Za chvíli k němu přišel nádražák a odvedl ho k druhému vchodu – že mu to čelo zalepí.

Pak přijela ségra a odjeli jsme.

Těch prvních pár vteřin jsem se rozmejšlel, jestli mám vyběhnout z auta a pomoct tomu na zemi. Od dalšího rozhodování mě zachránila ta slečna s nádražákem. Než bych se odpoutal, zamknul auto, došel k nim… a taky možná jednu schytal.

Na první pohled to vypadalo, že slečna byla načapána při zahejbání a tak si kluci spolu vyřídili ručně. Ale co když to opravdu byl její bratranec? Nějak situace vypadá z pohledu diváka, který o tom nic neví. Jinak to může vypadat z pohledu těch tří. Mohlo to být zahejbání a nebo taky ne. Mohl to být bratranec a nebo taky ne. Matesi, nepleť se do věcí o kterých víš kulový. Leda, že by bylo ohroženo něčí zdraví nebo majetek. Nepleť se, protože můžeš taky jednu chytit. Nepleť se, protože jako divák o tom víš kulový. A pro tebe to platí taky.