17. 09. 2010 Doba čtení: 2 minut

Protože jsem byl na dovče na jihu Čech (všude samý rybník a komár) a ten kraj je o celý o rybách, museli jsme i nějakého toho kapra ulovit. Kapr to byl velký a trvalo nám ho ulovit celý den (jak už podle Twitteru víš). A podle obrázku už je také poznat, že to nebyl jen tak ledajaký kapr.  :cheerful:

Jasně, byl to kapr složený z kešek. Celkem jich bylo naskládáno do tvaru kapra přes třicet a poslední, bonusová byla v místě oka.

S Mončou jsme vyrazili na lov kousek po deváté a kapra vzali proti směru hodinových ručiček. Vše probíhalo celkem hladce. První, druhá, třetí… keška. Občas svačina, nějaké to jídlo a pití. Jednou nás také zahnal déšt do autobusové zastávky – a to nás zrovna čekala keška v poli. Nakonec jsme se k ní dostali pruhem vysoké trávy.

Nakonec se vše podařilo, finálku jsme úspěšně vyluštili a odlovili. A pak už se frčelo zpět do pensionu. To proto, že bylo po páté odpoledne v nohách jsme měli okolo dvaceti kilometrů.

A takhle už vypadá ulovený kapr.  😎

9. 08. 2010 Doba čtení: ~1 minuta

Pořádná sbírka všeho možného. O tom to dnes bude. Za těch posledních čtrnáct dní se toho stalo spoustu. Pořád se děje dál a dal…

Prvně jsem navštívil skautský tábor nedaleko Bezděkova, kde si skautky z Dobříše užívaly svých čtrnácti dní v přírodě. Každopádně to byla zajímavá zkušenost – vidět, jak se dělá tábor jinde, v jiném prostředí. Žádné podsady, žádný tekoucí potok… jiné. Zajímavé. :cheerful: Jedno panorama z tohoto tábora je také v Galerii.

Další víkend byl opět ve znamení cestování. Tentokrát jsem se nechal nečekaně umluvit k cestě na Kralický Sněžník. A tak mne čekal, po kratším nočním spánku, delší pochod. Cesta tam a zpět už je velká klasika. Takže, co mne tentokrát nejvíce zaujalo, to byl poutavý rozhovor o egu a dalších souvisejících věcech. Překvapivé je, že ten rozhovor trvá do teď. A protože bylo pěkně, sem tam jsem něco vyfotil.

Dneska při běhání: jednou jsem musel podlézat ohradník, pak kličkovat mezi kravinci v trávě a pak zase ohradník – tentokrát vrchem. Každopádně jsem se dneska při běhu nenudil… 😆

3. 06. 2010 Doba čtení: 2 minut

Už se to tak stalo, že jsem strávil víkend na dalším Bohuňovickém soudku. Tentokrát již devatenáctém v pořadí. Ne že bych jich zas tolik pamatoval, ale myslím, že dobrých 12 jsem jich absolvoval.

A o co že jde? To se tak jednou, před spoustou let, sešli v jedné třídě mimo jiné také čtyři kluci. Prostudovali se spolu až k maturitě. Vystudovali také stejnou vysokou školu a dokonce spolu absolvovali i povinnou vojenskou službu.

A v roce 1983 spolu v Bohuňovicích vypili svůj první soudek (tenkrát ještě hliníkový). Od té doby se situace opakuje každý rok, ale na jiném místě, a již i s rodinami. Nevychází ti počet? 29 soudků od roku 1983. Je to tak, jeden rok byly dva.

Letos se konal v Jedlové u Poličky. U rybníčků, v chatkách. Pohoda jako obvykle. I na tůru (+ tři kešky v okolí) a kulturu se dostalo (Brtounova chalupa). Nejmladšímu členovi bylo rok a půl, nejstaršímu pak… ale to je jedno. Prostě tucet nás tam byl.

A příště zas musíme jinam, protože tu žlutou frontu ve volební místnosti si tam asi budou pamatovat hodně dlouho.

17. 05. 2010 Doba čtení: ~1 minuta

Když jsem v pátek ráno vstával, tak pršelo. Když jsem v neděli navečer přijížděl domu, také pršelo. A i přesto se výprava myslím povedla.

Jelo nás celkem deset. Nejprve autobusem do Jeseníku a pak pro změnu opět autobusem do Rejvízu. Stále pršelo. Někdy víc, někdy míň. Poslední část cesty jsme absolvovali pěšky (tedy jak kdo). Kde budeme bydlet jsem si našel na internetu, ale realita překvapila příjemně. Pak už jen hry, vaření, zpívání při baterkách atd.

Sobota se velmi povedla. Přestalo pršet. Celodenní výprava vyšla, jak měla. Spousta kilometrů po zajímavých místech (Velké mechové jezírko, Bublavý pramen, Koberštejn,..). A den jsme ukončili výbornými špagetami a další dávkou zpěvu a her.

A neděle vypadala podobně jako pátek. Znovu začalo pršet, a tak jsme hráli, zpívali vařili a to pořád dokola. Doprava dopadla stejně jako v pátek (jen naruby – to je logické).

Osobně si myslím, že to byla dost povedená výprava, kterou si snad všichni pořádně užili.

28. 03. 2010 Doba čtení: 2 minut

Jsem zvědav, jak si zase vyhledávače přeloží můj nadpis. Je zajímavé, kvůli čemu sem lidé zabrouzdají, protože je sem pošle vyhledávač. Lidé sem chodí za slovy „vysavač, cukeťák, řecké vázy, alpský styl“ a za spoustou dalších.

Ve čtvrtek a pátek jsem služebně cestoval do Příbrami a pak do Hrusic – celkově pak okolo 500km. Kromě boje s navigací, jsem také bojoval s rozbitými silnicemi. Úplně mne udivil stav silnic druhých a nižších tříd v celém tomhle kraji. Silnice vypadají opraveně a opraveně a opraveně a děravě po poslední zimě. To znamená, že záplata střídá záplatu a z obou stran záplat je pro změnu díra. A když zrovna to není o záplatách a dírách, tak jsou silnice na můj vkus hodně vlnité, jako někde před na křižovatce semaforem. Prostě děs a běs. Hlavně, že neplatí 30Kč u lékaře a kraj to stálo už 73 milionů korun. Jestli pak alespoň ti, kteří neplatí poplatky u lékaře, jsou zticha a neztěžují si na stav silnic?

V pátek a v sobotu jsem měl možnost se zúčastnit části RISKU. Chvíle stání na stanovišti, nábor do války (mimochodem jsem měl největší vojsko 🙂 ), trocha hraní na kytaru (ne mého – viz video), výměna polštářku za rybičku (ano, je celkem dost poslintaná – ano, ne mnou). To by byl pátek.

[youtube 9EHER-qqqEE]

Následovala sobota a dost mokrá výprava. Na ní se toho událo spoustu. Hlavně, že jsme jí všichni přežili, nikdo nespadl pod splav nebo ho nepřejelo auto, že? 😉

4. 02. 2010 Doba čtení: 2 minut

Absolutně mě dneska nenapadl žádný název příspěvku. Ale vůbec žádný. Tak je to prostě jen „Čtvrteční příspěvek“. Za to obsah si myslím, že bude celkem pestrý a dlouhý.

Událostí č. 1 v uplynulých dnech byla určitě středisková výprava, jejímž hlavním organizátorem byla Evža. Čtvrtek celkem utekl – strávili jsme ho v autobusech a vlacích a oněch 87 km se protáhlo z dvou hodin na pět. Pak už všechno klapalo jak mělo. Ubytování, páteční výprava k nádherné přehradě, pytlování a pobíhání po městě. Kdo nebyl, neuvěří. Po dlouhé době zase vydařená výprava.

I když to možná nemá přímou souvislost s výpravou, po ní jsem vlezl na váhu. Už i táta mě varoval, že prý špatně váží, hlavně po Vánocích. Je pravda, že už je to nějaký čas zpět, co jsem se naposled vážil, ale i tak si myslím, že přeci jen váží trochu špatně. Když jsem pak hledal svůj BMI v tabulce, co mám nalepenou na ledničce, překvapením byla hranice mezi normální a mírnou nadváhou. bylo mi nějak divné, že se už nemůžu vejít do dvou kalhot…

A už jen drobnost, přibyla stránka Twitter, kde se zobrazuje dvacet posledních tweetů a kde můžete v případě potřeby reagovat (a jako obvykle, když někdo přidá komentář, přijde mi e-mail).

2. 01. 2010 Doba čtení: 2 minut

Fíha! To to letí. Vánoce jsou fuč a další rok je tu. A co jsem všechno dělal? Spoustu toho bylo.
Prvně jsem absolvoval další Výlet s Evžou, tentokrát k prameni Kněžné. Trochu se mi tam povedlo si nezapamatovat hint ke kešce – utkvělo mi v paměti jen „10 kroků“, „zády k rozcestníku“ a „tři stromy“. No, jen to nakonec bylo trochu jinak.
Vánoce a týden po nich proběhl úplně v klidu. Podařilo se mi dodělat většinu mých malých restů – přidat do galerie chybějící GC a panorama, téměř dokončit GALERII atp.
Také jsem shlédl všemi opěvovaný Avatar. Všude na serverech hodnocený více jak 90 procenty. Ano, i mně se líbil. Recenze nechám na někom jiném. I já hodnotím 90/100. A k vidění rozhodně doporučuji.
A jsme skoro u konce. 😉 Ještě zmíním má pomalovaná záda (strom a sluníčko) a dnešní geoevent. 😛

25. 11. 2009 Doba čtení: 3 minut

Dnes to bude o mé sobotní návštěvě Prahy, o tom, co vše jsem tam viděl a zažil, jak je tam vše různé a stejné. A také o mých nártech, které si už zvykly na brusle.

Poslední sobota byla ve znamení toulání se po Praze a lovu kešek. Je pravda, že jich bylo za ten den celkem dvanáct, ale že by mi nějaká vyloženě udělala radost (asi jen jedna), to zase ne. Je mi jasné, že umístit kešku do rušné ulice je poněkud náročnější než jí umístit u nás, uprostřed lesa. Přeci jen jsou v Praze celkem oblíbené filmovky. Ať už někde zastrčené nebo magnetem přichycené. Sem tam se dá narazit i na větší provedení, většinou opět někde v pařezu nebo na zemi pod kusem plastového krytu (i když tak asi nevypadalo originální umístění). Obecně nemám rád ty mokré igelitky, rozpadající se pařezy. Vždy to chce dost odvahy tam šáhnout a doufat, že je to keška a ne nic jiného. Proto mi příjde většina těch kešek po Praze podobná, stejná.

Aby to nebylo jen pořád o tom samém, rád jezdím metrem. Opravdu ne kvůli jezdícím schodům, po nich většinou chodím jako po těch normálních. Ale kvůli té různosti lidí, co tam můžu potkat. Stačí se porozhlédnout po peróně nebo ve vlaku. Vždycky si tak pro sebe říkám, co to může být zač ten člověk. Unavený manažer jedoucí domů, nervózní důchodce před chvílí opustíc super-hypermarket, kde se tlačil ve frontě na mléko v akci, puberťák jedoucí ze školy se sluchátky v uchu nebo jen obyčejný člověk cestující metrem. Obyčejný člověk? Kdo je to obyčejný člověk?

V pondělí navečer jsem byl s kolegou opět bruslit. I tentokrát se mi povedlo si brusle trochu víc utáhnout, takže po dvou kluzištích už jsem zas seděl, povoloval a zbavoval se nepříjemné bolesti v chodidlech. Nakonec jsem to vyřešil, brusle správně utáhl a bez potíží vydržel kroužit ještě necelou hodinu. A právě ani nártům se nic nestalo (odřeniny od posledního bruslení se zahojily celkem rychle), asi už si zvykají.

8. 11. 2009 Doba čtení: 2 minut

Není to tak dávno, co jsem se oháněl okurkovou sezónou a tím, že pomalu není co dělat a o čem psát. Pak se najednou otočil týden a nakonec tu nepřibyl příspěvek málem celý měsíc. Nějaký ten Výlet s Evžou, Výjezdní zasedání a aktuálně i další víkend při práci na stezce vlčat a světlušek.

Ani bych neřekl, jak to může vypadat na „horách“, když tady u nás už sníh neleží. Když jsme se pak v pěti vydali při Výletě s Evžou na Vrchmezí a brodili se mokrým a rozbředlým (v záchvatu čirého zoufalství mne už nenapadlo nic jiného než tou vodou prostě běžet) sněhem směrem k vrcholu, kde nás uvítala mlha, ani mne nepřekvapilo, že moje boty to sucho vzdaly už někde v půli cesty nahoru. Každopádně to za ty kešky stálo. 🙂

Pak následovalo VZ. Nezačínalo příliš valně – v pátek jsme odjížděli pouze ve třech. I tak se nám povedlo připravit všechna jídla na celý víkend. Sobota byla ve znamení her (karetních) a jako obvykle procházky. Ta se nám trochu protáhla neboť jsme do programu zařadili kešky (nakonec jsme zjistili, že se 3 ze 4 procházejících se věnujeme GC). Skončili jsme ale rozumně, kousek pod Suchým vrchem a následně pak za setmění v chalupě. Večer vypadal, že zas bude jen ve znamení karetních her, ale ty překvapivě (a samovolně) skončily okolo jedenácté. Ani nevím jak se nám to povedlo, ale skoro do tří ráno jsme plánovali nové aktivity pro rovery. Zbytek VZ už byl standardní – jídlo, úklid, odjezd.

A třetí výlet patřil také k těm obvyklým. Zase setkání týmu okolo stezky vlčat a světlušek. Na začátek jsem si dopřál menší kino – Hanebný pancharty. Pak už se zase jednalo a vymýšlelo atd. celý víkend. Nakonec jsem se v neděli po delší době svezl stopem. Cesta z Dolních Libchav domů mi trvala asi dvacet minut…

7. 09. 2009 Doba čtení: 2 minut

Tak nám ta okurková sezóna pomalu končí. Ne že by nebylo o čem psát, ale myslím, že teď, se začátkem skautského roku, toho spoustu opět začíná.  Nejprve brigáda na úklid materiálu po táboře, pak páteční táborák k 90. letům skautingu v České Třebové (úžasné bylo pozorovat tu spontánnost skautů a skautek ze Slovenska, Polska a Česka) .

V sobotu zase následovala oslava narození syna jednoho z kolegů.  Začalo se už v poledne, jen tak polehounku, obědem. Následovalo nějaké to pití, fotbal, pití, fotbal a tak pořád dokola. Vlastně téměř až do tmy. A ještě před tou tmou se nás osm napáskovalo na zadní sedačky a do kufru Seatu Ibiza.  Za úplné tmy také dva kolegové vyzkoušeli teplotu vody v bazénu. Na dotaz „Jaká je?“ odpověděli „Asi šest centimetrů“. No jo, takhle to tam prostě vypadalo. Všichni se vrátili domů v pořádku, jen šéf si natrhl nějaký sval na lýtku a leží s trombózou v nemocnici.

Nedělní ráno byla ale horší. Z postele jsem vstával bokem a pomalu. Bolel mne celý Mates. A to se ještě odpoledne konala tůra za pramenem Divoké Orlice, kterou jsme k Madlině smutku nenašli (ani na Žrádle ne). Tam už jsem si i zvedal nohu do auta, abych vůbec nastoupil. Pak jsme ještě skoukli nějaký Å opénův dvorek (většinou z lavičky – teda jak kdo) a frčeli domů.

No a dnešek už jsem zakončil jen pokládáním dlažebních kostek. A pak že se nic neděje. 😀

Jo a taky jsem do galerie přidal dvě malá panorama z roverské výpravy (ale to už jsem vám možná říkal) a nějaká další panorama, a další ještě přidám. Prostě další a další…