Vánoce se kvapem blíží, ani mi to tak nepřijde. Nemám moc rád tu komerčnost okolo. Vánoce připomínají možná jen reklamy v televizi a upoutávky v hyper-super-marketech. A to hlavní – sníh – nikde. No a ani ta pohoda – nějak zvlášť se mi ji nedostává.
Je zase sedmnáctého. Jako každý měsíc jsem se číhnul na počítadlo. Než jsem začal psát tenhle příspěvek bylo tam 6499. Minulého sedmnáctého to bylo 5563. Opět chvilka matematiky. Ano je to přes třicet na každý den.
Dneska mi zas není nějak dobře. Ještě mne asi nepustilo to bolení v krku z prostředka týdne. Léčím to čajem a šátkem kolem krku. Další metody, jako třeba pocení (to nejlepší pocení 🙂 ), mi nebyly dopřány. Snad se toho brzy zbavím.
I když ten obrázek je o nemoci, není o té moji…
Patnáct dní jsem tu nebyl. Buď jsem neměl čas, pracoval jsem nebo mne přemohla lenost. Snad dneska. Snad příspěvek dopíšu. Před chvílí jsme se vrátili z lesa. Pokračovali jsme tam ve vyřezávání bříz, jeřábů atp. Už chybí dodělat asi jen pětina.
Taky je sedmnáctýho. A sedmnáctýho vždycky koukám na počitadlo tady. Minule tam bylo 4643, v tuhle chvíli je tam 5563. To je skoro 31 lidí za den. Kdo to sem pořád chodí? 🙂
Taky je sedmnáctýho. Sedmnáctýho listopadu. Nevím jestli toho byla dneska plná televize nebo už na tenhle datum lidé přestali vzpomínat. Začalo to všechno 17. listopadu 1939. A skončilo to (pevně věřím) 17. listopadu 1989. V roce 1990 se po 46 letech konaly první svobodné volby. Ne že bych byl tenkrát volit. Neměl jsem na to ještě věk. Spousta se toho změnilo. Jak by řekl pistolník Ronald: „Svět se hnul.“ Nezapomeňme na ty, kteří nemohli pracovat, aby jsme my mohli svobodně pracovat. Nezapomeňme na ty, kteří mluvili a pak seděli, aby jsme my mohli svobodně mluvit…
Myslel jsem, že dneska sem akorát napíšu připomínku ke snům na které si už nevzpomínám. Navečer jsem jel na vlakové nádraží pro segru. :furious: Nestihla jeden přípoj a tak jsem musel čekat asi o dvacet minut dýl. Seděl jsem připoutanej v autě a poslouchal rádio (hrála Lucie). V tom uslyším nějakej křik. Nikoho jsem neviděl, tak jsem se vyklonil do boku, abych viděl přes A a B sloupek (rozuměj první a druhej sloupek u čelního skla – prostě jich tam máme víc, no :rolleyes: ). V tom jsem uviděl jak utíká nějaká slečna k nádražní budově. Odbíhala od borce, který na zemi mlátil jiného. Ten na zemi řval, ať ho nechá. Netrvalo ani deset vteřin a vracela se slečna s jedním z nádražáků. To už nikdo do nikoho neřezal. Nádražák se v klidu optal, co se jako děje. Situace se viditelně uklidnila. Pak jsem zaslechl, jak slečna vysvětluje tomu mlátiči, že ten kluk na zemi je její bratranec. Mlátič se jí zeptal: „A proč jste si teda dávali pusu?“ „To jen tak na přivítanou“, odpověděla slečna. Chudák mlácenej kluk se sbíral ze země, nádražák ho prohlídnul. Tekla mu krev z nosu a z čela. Nádražák odešel. Pak ještě chvíli vzrušeně debatovali před budovou. Slečna pořád přesvědčovala toho mlátiče, že to je její bratranec. Pak se debata přesunula do budovy. Venku zůstal zmlácenej kluk. Za chvíli k němu přišel nádražák a odvedl ho k druhému vchodu – že mu to čelo zalepí.
Pak přijela segra a odjeli jsme.
Těch prvních pár vteřin jsem se rozmejšlel, jestli mám vyběhnout z auta a pomoct tomu na zemi. Od dalšího rozhodování mě zachránila ta slečna s nádražákem. Než bych se odpoutal, zamknul auto, došel k nim… a taky možná jednu schytal.
Na první pohled to vypadalo, že slečna byla načapána při zahejbání a tak si kluci spolu vyřídili ručně. Ale co když to opravdu byl její bratranec? Nějak situace vypadá z pohledu diváka, který o tom nic neví. Jinak to může vypadat z pohledu těch tří. Mohlo to být zahejbání a nebo taky ne. Mohl to být bratranec a nebo taky ne. Matesi, nepleť se do věcí o kterých víš kulový. Leda, že by bylo ohroženo něčí zdraví nebo majetek. Nepleť se, protože můžeš taky jednu chytit. Nepleť se, protože jako divák o tom víš kulový. A pro tebe to platí taky.
Nedávno jsem v rádiu slyšel jeden příspěvek o robotech. Ten mě inspiroval k napsání toho, co teď píšu. Možná znáš jméno Isaac Asimov. Jeden z největších spisovatelů sci-fi vůbec. Narodil se v roce, kdy Karel Čapek vydal vědeckofantastické drama R.U.R (Rossum’s Universal Robots). V tomhle díle poprvé zaznělo slovo ROBOT.
Asimov také definoval tři základní Zákony robotiky. Ty znějí:
1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.
2) Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.
3) Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
Jednoduché, pravdivé, výstižné, dostačující.
Jen mám strach, aby se někde nestala nějaká chyba… Třeba jako v Matrixu…
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: Dobrá nálada, Smutek, Vědění … a kromě ostatních různých pocitů i Láska.
Jednoho dne se Pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen Láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila Láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky Bohatství. Zeptala se: „Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ „Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.“
Tak se Láska zeptala Pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: „Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?“ „Já tě, Lásko, nemůžu vzít …“ odpověděla Pýcha, „tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.“
Láska se tedy zeptala Smutku, který jel kolem: „Smutku, prosím, vezmi mě s sebou.“ „Ach Lásko“, řekl Smutek, „já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.“
Také Dobrá nálada projela kolem Lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni Láska volá.
Najednou řekl nějaký hlas: „Pojď Lásko, já tě vezmu.“ Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se Vědění: „Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?“ „To byl Čas“, odpovědělo vědění. „Čas?“ zeptala se Láska, „proč mi pomohl čas?“ A Vědění odpovědělo: „Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě!“
„Mami, dnes jdu na návštěvu k Bohu,“ řekl jednou synek své udivené matce.
Protože věděl, že je to k Bohu daleko, zabalil si do tašky několik sladkých tyčinek a limonádu. Pak se vydal na cestu.
Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Jen tak seděla a zírala na pár holubů. Sedl si k ní na lavičku a otevřel svou tašku, aby se napil. Vtom si všiml, že stará paní vypadá hladově, a nabídl jí čokoládovou tyčinku. Ona ji vděčně přijala a usmála se na něj tak krásným a milým úsměvem, že ho chtěl vidět ještě jednou, a tak jí nabídl i limonádu.
Tak tam seděli celý den, jedli a usmívali se na sebe, ale nemluvili. Číst dále