Čtyřicítkou ke svému cíli

18. 01. 2008 - Doba čtení: 4 minut

Po delší době jsem zase zpátky. Dneska to bude opravdová směs všeho možného. Samé malé střípky snad úplně všeho.

Delší dobu zpět se mi zdál jeden krátký sen. Odněkud jsem se vracel domů autem. Zastavil jsem a vylezl z auta ven. Po louce tam chodil tyranosaurus. Jeden – velký dospělý jedinec. Chodil sem a tam, a pomalu se blížil ke mně. Dal jsem se na útěk do blízkého lesa, bylo to trošku do kopce. Vydal se pomalu za mnou, proplétal se mezi stromy. Schoval jsem se za jedním větším stromem a čekal. Když už byl moc blízko, rozhodl jsem se utéct kousek dál. Zahlédl mne a vydal se zase rychle za mnou. Už jsem nevěděl co mám dělat dál, kam utíkat, když v tom se vedle mne objevila hromada starých pneumatik. Tak jsem je začal postupně pouštět z kopce dolů. Naletěl na to a vydal se za pneumatikami.

Nějaký ten den na to jsem se zapletl do jednoho nedorozumění okolo tiskárny a barevných náplní. Snad už jsme si to vysvětlili.

Po dlouhé době má opět svého Parkera. Toho prvního jsem neprozřetelně půjčil vlčeti a za měsíc a půl se náhodu našel před klubovnou. V listí. Bez víčka. Mám teď toho samého – roller Parker Vektor Blue. Píše se s ním nádherně. Jen ho nikde neztratit.

Další sen, který se mi zdál, byl trochu akčnější. Střílelo se tam. Jako člen nějaké vojenské jednotky jsem scházel po klikaté cestě lesem do blízkého městečka. Po nedávné přestřelce mi došly náboje, ani žádný kvér mi nezůstal, jen polovina funkčního granátu. Zeptal jsem se ostatních jestli nemají nějaké střelivo. Jeden spolubojovník mi podal hrst hřebíků. Kvalitní střelivo. Pak jsem s jednou spolubojovnicí procházel městem a měl se dostat k jedné autobusové zastávce. Cestou míjíme několik starších lidí posedávajících po lavičkách a smějí se nám, jak jsme mladí. U zastávky pak strháváme z krku a odhazujeme žluté plastové trojhrany.

A ještě předposlední střípek. Včera při návratu domů, kousek před cedulí označující obec, jsem dojel bílého favorita s krásným koncovým číslem 00. a co se nestalo. Projedeme okolo cedule a favorit nasadil čtyřicítku 👿 . Čtyřicet!!! Rovný, přehledný úsek, pět hodin večer a mě chybí už jen pět set metrů domů. Začal jsem zuřivě mlátit do volantu. „Vážení řidiči, vážené řidičky, předjíždění patří k jednomu z nejnebezpečnějších manévrů na silnici. Svou příliš pomalou jízdou dáváte jedoucím za Vámi důvod Vás předjet. Ano, co kdyby někde stála policie a měřila? Lepší jet čtyřicet. Co kdyby špatně ukazoval tachometr?“ Nevšiml jsem si plata vajíček a klobouku za zamlženým sklem.

Jdeme do finále. Jedna klasická fyzikální otázka a další anketa (safra, nějak jsem si je oblíbil). Doporučuji si přečíst anketu, vyzkoušet a pak odpovědět. 😉 [poll id=“4″]