Víkend pomalu končí. Celkem odpočinkovej. Dneska jsme byli ještě lyžovat. Dobrá to bylo. Spadnul jsem jen dvakrát aneb kdo nepadá, jezdí od svoje možnosti. V jednu jsme byli u vleku a ve čtyry jsme ho už zas opouštěli.
Taky se mi zas zdáli nějaký ty sny. Z pátku na sobotu se mi zdály celkem tři. Jeden jsem už zapomněl než se mi ho povedlo tady zapsat. Z druhýho si pamatuju jen málo, spíš takovej střep. No a ten třetí si pamatuju nejvíc. Asi proto, že byl nejdelší a nejhrozivější.
Společně se skauty jsme byli někde… vypadalo to tam jako v peklo… dole láva, ve skále jen malá cestička na které byl, na jednom konci, přidělána nějaká podesta – rozšíření. Na druhé straně průrvy (asi padesát metrů široká) stál tuším Kvakin a Koudy. Spojeni jsme byli dvouma řetězama (jako ne spoutáni, jen prostě jako lanem přes řeku). Potom někdo spadnul dolů (žádná jména). A za chvíli zas (opět žádná jména). Pak se Čenda zkusil zhoupnout na tom řetězu k nám na druhou stranu. Držel jsem ho já a ještě někdo. Zhoupnul se a švihnul sebou o stěnu pod námi. A spadnul taky dolů. Jenže potom se na nějaký kře vznes nahoru, stejně jako Many v Době ledové 1. Jenže pak zas klesnul dolů. Když pak stoupnul podruhý, tak už jsme byli připravený a hodli jsme mu ten řetěz. Chytnul se a všechno dopadlo dobře. Pak jsem se nějakým způsobem ocitnul pod tou podestou a ta se začala bortit a padat. Tak se zařval, ať tam odtud jdou pryč. A podesta přestala padat. No a víc si nepamatuju.
Míň takovejch snů…