Řecká váza

12. 11. 2007 - Doba čtení: 5 minut

Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.

Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.

Pak to začalo. První stupeň základní školy. Mraky nových povinností, přátel a zas o spoustu větší svět se mi zdál. Jak to tak bývá, člověk se snaží z hlavy vytěsnit špatné vzpomínky, což se mu pak někdy stává osudným. A proto si vzpomínám na poznámku v Žákovské knížce za lezení po radiátoru na záchodech, za házení přezůvek do záchodu a podobně. Také si vzpomínám, jak jsme házeli „Gagariny“ – kousky modelíny na strop, krásně tam držely.

A pak to pokračovalo. Druhý stupeň základní školy. Další noví kamarádi, delší dojíždění autobusem, začátek skautování. Větší a další povinnosti s domácími úkoly, prácemi v domácnosti atp. I tady je na co vzpomínat. Není nad to vzít spolužáka za límec a zkusit ho prohodit drátosklem, zkusit přeskočit spolužačku sedící na židli nebo vyzkoušet, jak skáče hopík po učitelském schodišti.

Následovala střední škola. Tam už to bylo složitější. Větší možnost rozletu, mnohem víc práv, mnohem víc povinností. První velká starost o finance. Co ušlapu na kole, (ne)projedu stopem, tak je moje. První konfrontace s profesory. Nedostat na konci roku jedničku z matematiky, protože jsem z ní v pololetí málem propadl, říci profesorce na její větu o tichosti její vlastní třídy, že tichá voda břehy mele – to asi není ideální. První zjištění, že poměrně dost věcí se dá vykomunikovat a přiznání vlastní chyby se občas cení.

Chvíli na to přišla vysoká škola, do té doby netušené obzory, nekonečná volnost, svoboda a nepovinné povinnosti. Žít si tak, jak uznám za vhodné – v danou dobu, na daném místě. Do tří do noci se spolubydlícím kreslit, abych v osm mohl stát před profesorkou, která se mým výtvorem bude kochat. Lepit na dveře sousedního pokoje vtipy a narážky na tamní dámské osazenstvo… Asi mě to dostalo, ta volnost. Odložené povinnosti, půlroční zúčtování. Dva roky jsem to vydržel, spíš tedy oni se mnou.

Pak roční pauza ve formě základní vojenské služby. Zase jen přesně daná práva a povinnosti, přátelství, ale i zrada. Za rok prožít postup podobající se celému životu. Od těch nejmenších až po ty nejstarší. Spoustu legrace a ještě víc průserů. Průserů, které dopadly ještě celkem dobře. Rok v čudu, jeden ukradený mobil a láska, která počkala…

Z vojny hnedka do práce a vydělávat na důchod. Aspoň, že to není úplně monotónní práce. Do práce, domů, vyspat, do práce, domů, vyspat, do práce… Mezitím nějaké domácí práce, náročnější skautování atp. A zase práce, domácí práce, starost okolo domu, skautování. Safra, mám v tom nějaký guláš. Že jsem zapomněl koupit rohlíky? Promiň, prostě jsem zapomněl mezi tím vším. Mezi mou prací, mezi stavením se v elektře pro novu žárovku, mezi utřením nádobí, mezi hozením dopisu do schránky, mezi vynesením odpadků do popelnice, mezi tím vším.

Život mi připadá jako moje rozbitá váza z dávného Řecka. V klidu si skládám a nejprve přicházím na to, že skládám vlastně jen ucho té vázy. Pak zjišťuji, že ta váza má dvě uši. Vrhám se dál a pokračuji ve skládádání té rozbité věci. Je vyšší než jsem předpokládal. A co je zase tohle? Tohle nejsou dílky z mojí vázy!!! Ale jiné tu nemám. Musím skládat z toho, co tu mám. A proč je tak vysoká? Myslel jsem, že bude tak metr vysoká, metr a půl maximálně. Vždyť už je aspoň dva metry široká a tři vysoká. A co tyhle cizí střepy? Kam je mám napasovat? Je to těžší než jsem si myslel. To držadlo se mi zdálo těžké, ale v porovnání s hrdlem vázy to byla brnkačka. Hrdlo vázy se mi zdálo obzvlášť těžké, ale tělo vázy bylo mnohem těžší. Tělo vázy se mi zdálo extrémně těžké, ale dno vázy… Sakra, kde je to dno?