17. 06. 2012 Doba čtení: ~1 minuta

V týdnu jsem potkal jednoho člověka a trochu jsme se bavili o rozhodnutích, která lidí v životě dělají. Občas nastanou v těchto okamžicích paradoxní situace, kdy se musíme rozhodnout, kdy musíme vybrat to méně horší řešení.

Jednou z variací na horní odstavec je i ta situace, kdy člověk udělá rozhodnutí, které sice pro něj nebude výhodné, ale bude výhodné pro někoho jiného.

Je to vlastně taková malá variace na dobrovolníkovo dilema (ano, jsme zpět u Teorie her). Typickým příkladem tohoto chování je například panelák a spousta lidí na balkónech, kteří uvidí třeba vraždu. Kdo z nich ji oznámí policii? Ten, kdo ji oznámí, udělá dobrou věc, ale kvůli tomu bude muset na policii (výpověď, ztráta času, komplikace,..).

Podobné to, podle mne, je když jedeš do města a někdo z rodiny Tě požádá, abys vrátil knížku do knihovny. Jenže knihovna je na druhém konci města, kam nejedeš. Ale zajedeš tam.

Ten člověk to nemohl pochopit, že bych něco takového mohl udělat. Je to nenormální? Nebo tohle dělám jenom já?

11. 03. 2012 Doba čtení: ~1 minuta

Dneska mne pobavil článek na IDnesu (https://zpravy.idnes.cz/neberete-leky-koncim-lekari-budou-moci-odmitnout-neposlusne-pacienty-1ep-/domaci.aspx?c=A120302_132657_domaci_abr), který pojednává o tom, že pokud pacient odmítne dodržovat léčbu, lékař ho může odmítnout dále léčit.

Úplně stejný postup jsem bohužel/bohudík již několikrát praktikoval i ve své práci. Když jsem klientům dával za příklad právě lékařství a výše zmiňovaný příklad s pacientem, nic neříkali. A ani se pak již neozvali. Je to na nich. Asi si doma také sami operují slepák…

20. 11. 2011 Doba čtení: 5 minut

Že jsme ve světě celkem populární svými vynálezy mi asi nikdo nevyvrátí.

Většina jich je profláknutých, běžně používaných a dnes nám ani nepřijde, že bychom se bez nich mohli obejít. Ve svém životě používáme každý den kostkový cukr. Každý dům má svůj hromosvod. Každý viděl Titanic a jeho Resslův lodní šroub. To, že mám krevní skupinu B+ také vím díky Jánskému. A nebýt stavebnici Merkur mnozí z vás by neviděli a ženy by nemohly bez silonek do společnosti.

Ano, můžeme i za Semtex (neberte ho do ruky, když máte v plánu cestovat např. letadlem – prý se jeho částečky na rukou udrží 14 dní). Nobelovka za polarografii je také česká. Asimov by si se svými třemi zákony robotiky nevěděl rady, kdyby mu Čapek nepomohl s pojmenováním. Na Pastvinách ji sice nenajdete, ale ve spoustě přehrad se točí Kaplanova turbína. Číst dále

24. 01. 2011 Doba čtení: 3 minut

Když jsem přemýšlel o tom, že ztratím jisté „hodně“, abych našel nejisté „ještě víc“, navštívil mě anděl. Přišel, sedl si na kraj postele. Na anděla vypadal zvláštně.

Postarší tmavý muž s delšími vlasy a strhaným výrazem ve tváři. Strhaným, ale přátelským a příjemným.

Prý mi za mou odvahu splní jedno přání, musí z něj mít ale užitek hlavně někdo jiný, ne já. Tak jsem mu řekl, aby mi Tě dnes v noci pohlídal.

Aby se Ti nic nestalo, dobře ses vyspala a špatné sny se Ti velkým obloukem vyhnuly. Řekl, že jsem si vybral dobře. Že mi Tě ohlídá.

Ale jen na tuhle jednu noc. Zeptal jsem se ho proč jen tuhle jednu noc? Proč ne víc, proč mi Tě neohlídá pořád? Řekl mi, že zas tak odvážný nejsem. „Zatím jsi o tom jen přemýšlel“, řekl. Zvedl se z kraje postele. A jak přišel, tak i odešel.

Už jsem skoro usínal s prsty na klávesnici. Zase přišel a sedl si na kraj postele. Na stejné místo jako posledně. Otočil hlavu a podíval se na mě.

Měl ve svých zelených očích smutnější výraz. Smutnější než když odcházel. Zeptal jsem se ho, z čeho je tak smutný. Otočil hlavu zpět. Položil si ruce do klína a pomalu, tím svým hlasem, řekl:

„Anděl nemůže hlídat anděla.“

.

.

Omlouvám se. Dal jsem anketu pryč. Anděl nebude mít pokračování.

26. 08. 2010 Doba čtení: 2 minut

… jak byla jednou jedna princezna, co čekala na prince, který pořád nejel… myslela, že se stačí podívat z okna a on tam bude, na tom krásným bílým koni… jenže pak přijel jeden na černým a další na hnědým, ale vůbec nebyli krásní ani chytří… byli docela obyčejní a hloupí. Takového nechtěla a tak si vymyslela, že každému, kdo bude chtít získat její ruku, nachystá tři úkoly…

…pokud je splní, může si ji vzít… úkoly byly těžké, přetěžké a žádný nápadník je nesplnil, princezna se začala bát, že zůstane na ocet jenom pro to, že si nechtěla vzít prvního hňupa, který ji přišel do cesty…

…a tak sedávala sama v zahradě a čekala… princové přijížděli a odjížděli a ona pořád seděla a počítala okvětní plátky sedmikrásek…

….až jednou přijel někdo, kdo se jí líbil na první pohled… ne zbrojí nebo krásným koněm, ale něčím, co měl hluboko uvnitř… moc si přála, aby úkoly splnil, ale věděla, že je nesmí zrušit, to jí nedovolovala modrá krev a vlastní hrdost. Tiše tedy čekala a trpěla, zda je její vyvolený zvládne…

…splnění úkolů se nějak protahovalo a princezna byla čím dál tím víc nervózní, plátky sedmikrásek vztekle ukusovala a nedočkavě vyhlížela prince… až v okamžiku, kdy pro něj uronila první slzu se objevil v bráně paláce a s omluvným úsměvem jí podal kytici kopretin – prý se zdržel, když je trhal. Vrhla se mu do náruče a kopretiny si nechala jako svatební kytici…. a do života si pamatovala, že se občas vyplatí počkat…

9. 08. 2010 Doba čtení: 2 minut

Pořádná sbírka všeho možného. O tom to dnes bude. Za těch posledních čtrnáct dní se toho stalo spoustu. Pořád se děje dál a dal…

Prvně jsem navštívil skautský tábor nedaleko Bezděkova, kde si skautky z Dobříše užívaly svých čtrnácti dní v přírodě. Každopádně to byla zajímavá zkušenost – vidět, jak se dělá tábor jinde, v jiném prostředí. Žádné podsady, žádný tekoucí potok… jiné. Zajímavé. Číst dále

25. 11. 2009 Doba čtení: 3 minut

Dnes to bude o mé sobotní návštěvě Prahy, o tom, co vše jsem tam viděl a zažil, jak je tam vše různé a stejné. A také o mých nártech, které si už zvykly na brusle.

Poslední sobota byla ve znamení toulání se po Praze a lovu kešek. Je pravda, že jich bylo za ten den celkem dvanáct, ale že by mi nějaká vyloženě udělala radost (asi jen jedna), to zase ne. Je mi jasné, že umístit kešku do rušné ulice je poněkud náročnější než jí umístit u nás, uprostřed lesa. Přeci jen jsou v Praze celkem oblíbené filmovky. Ať už někde zastrčené nebo magnetem přichycené. Číst dále

17. 11. 2009 Doba čtení: ~1 minuta

Konečně, dvacet let poté, se koná u nás v republice pořádná párty na počest toho, co se tehdy stalo. Osobně si ty dny moc nepamatuju, přeci jen jsem byl ještě špunt a mým hlavním zájmem bylo si koupit rohlík za deset haléřů, lézt na záchodě po radiátoru a nebo na tom samém záchodě strkat spolužákům přezůvky do mísy.

Našel jsem z té doby doma nějaké noviny, den po dni. Zajímavé čtení. Ostatní dění okolo si moc nepamatuji, ani z tehdejší televize nebo rádia. Myslím, že to, že se něco děje, jsem si začal uvědomovat možná až tak někdy při dělení ČSFR. Číst dále

25. 07. 2009 Doba čtení: 3 minut

Tábor je fuč, ten náš i ten našich skautek. Okurková sezóna hadr. A tak jsem vytáhl jednu starší věc.
Před necelým rokem byl u nás ve středisku mezi RG proveden jeden malý průzkum, kterého se zúčastnilo 11 respondentek. Cílem průzkumu bylo zjistit případnou souvislost mezi věkem, obvodem hrudníku a velikostí poprsí.

Nejdříve graf, ať si máme o čem povídat.

(děkuji Kvakinovi za zpřístupnění zdrojových dat)

Z grafu vyplývá, že: Číst dále

3. 10. 2006 Doba čtení: 2 minut

„Mami, dnes jdu na návštěvu k Bohu,“ řekl jednou synek své udivené matce.

Protože věděl, že je to k Bohu daleko, zabalil si do tašky několik sladkých tyčinek a limonádu. Pak se vydal na cestu.

Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Jen tak seděla a zírala na pár holubů. Sedl si k ní na lavičku a otevřel svou tašku, aby se napil. Vtom si všiml, že stará paní vypadá hladově, a nabídl jí čokoládovou tyčinku. Ona ji vděčně přijala a usmála se na něj tak krásným a milým úsměvem, že ho chtěl vidět ještě jednou, a tak jí nabídl i limonádu.

Tak tam seděli celý den, jedli a usmívali se na sebe, ale nemluvili. Číst dále