Dlouho tomu je, co jsem přidal poslední článek. A když už mi to nedalo a chtěl jsem to napravit, tak pro změnu nejel blog (a nejen ten).

Vezmu to od začátku. Skončil jsem anketou o vírech a o směru jejich točení. V současné době jsou v anketě tři hlasy u odpovědi „Po směru hodinových ručiček“ a jeden hlas u odpovědi „Proti směru hodinových ručiček“. Hodně tuhle otázku otáčení víru zpopularizoval například seriál Akta X nebo Simpsonovi (kde Bart v Austrálii používal záchod, který otáčel směr víru). Takže jak se to s těmi víry má? Anketa by možná dopadla stejně, kdybych se ptal, na kterou stranu se otvírají Tvoje dveře do koupelny – jestli doleva nebo doprava. Na otáčení víru nemá vliv Coriolisova síla a tedy ani to, na které polokouli se nacházíme. Vědci prý museli čekat týden než se voda v nádobě ustálila a zbavila se všech sil, které v ní vznikly při napouštění. Směr otáčení víru závisí tedy třeba na napouštění vody, na způsobu vylézání z vany a podobně. Tohle všechno jsem nevěděl a tak mi s tím pomohl Gůůůgl a Wikipedie.

Číst dále

Tuhle básničku jsem napsal před mnoha lety (2001) nejspíš v návalu nějaké můzy. Vznikla během několika minut a byla pro jednu slečnu s přezdívkou kelinka. Nebyla první ani poslední z těch, které jsem si zapsal za tu čtvrt hodinu. Takové hraní se slovy. Tahle slovní hříčka se jmenuje Sprcha.

Sprcha

Shora dolů teče voda,
od hlavy až po patu.

Přichází k nám nová móda,
sprchovat se v saku.

Nevím, jak to bylo dneska.
jestli móda zvítězila.

Doufám, že ses sprchovala
nahá, od hlavy až po patu.

…

To nejkrásnější, co mne zatím dnes potkalo, byla vůně hašlerek vždy, když jsem se v noci otočil k oknu…

Potřebuju pohladit po duši. Nechám si to vysvětlit a bude líp. Právě dohrávají Tučného a Pověste ho vejš a já si jdu lehnout. Snad se to spraví.

Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.

Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.

Pak to začalo. První stupeň základní školy. Mraky nových povinností, přátel a zas o spoustu větší svět se mi zdál. Jak to tak bývá, člověk se snaží z hlavy vytěsnit špatné vzpomínky, což se mu pak někdy stává osudným. A proto si vzpomínám na poznámku v Žákovské knížce za lezení po radiátoru na záchodech, za házení přezůvek do záchodu a podobně. Také si vzpomínám, jak jsme házeli „Gagariny“ – kousky modelíny na strop, krásně tam držely.

A pak to pokračovalo. Druhý stupeň základní školy. Další noví kamarádi, delší dojíždění autobusem, začátek skautování. Větší a další povinnosti s domácími úkoly, prácemi v domácnosti atp. I tady je na co vzpomínat. Není nad to vzít spolužáka za límec a zkusit ho prohodit drátosklem, zkusit přeskočit spolužačku sedící na židli nebo vyzkoušet, jak skáče hopík po učitelském schodišti.

Číst dále

Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude.
Lucius Annaeus Seneca

Dneska jsem myslím někomu řekl něco, co jsem říkat neměl. Byla to sice pravda, ale tak hole podaná bohužel asi zněla trochu víc drsně než bych si teď přál.

Omlouvám se.

Poslední GO2 jste vyřešili extra expresně, takže další bude až o víkendu – nejspíš v sobotu večer.

Jen krátce – dneska je den, prostě den. 21. srpen. Je toho plná televize, plné rádio, plné noviny. A to je dobře! Jen ať ti, kteří ten rok nezažili (včetně mně mě), vědí, jak to tenkrát bylo a o co vlastně šlo.

A teď trochu něco jiného. V sobotu jsem náhodou chvíli koukal na Noc s Andělem, kde právě běžel jeden, pro mně mě do té doby neznámý klip. Zpěvačkou byla Norah Jones a klip se jmenoval Sunrise (video na youtube). Někomu z vás tento žánr nemusí zrovna padnout – je to někde mezi popem, folkem, blues a soulem. Koukni na videoklip a uvidíš. Pro mně mě to byla sobotní Písnička dne.

Tak dneska jsem se opět přesvědčil o tom, že už nejsem nejmladší. Humor lidí o pět šest let mladších mi nic neříká, nevím, čemu bych se měl smát (což mě velmi překvapilo). a jak jsme již říkali onehdá na Lesní škole – nemám potřebu každý týden lézt na Pamír. Doba dokazování si něčeho a posouvání svých možností je v tahu.

Aniž bych to tušil, začal jsem pomalu měnit priority v tomhle oboru. Žádný brutální závod lesem a bahnem do roztrhání těla. Nic takového. Jak říkal pan Homolka v jednom z dílů Básníků, začínám „mít rád svý jistý“. Změna od JÁ k MY.

Hlídat a mít pod kontrolou to všechno okolo i za ostatní. Když někdo organizuje nějakou akci a zdá se mi, že by tam mohlo být tohle, že se ještě neví tohle, tak poslední dobou jsem radši ticho. I já nemám rád, když mi někdo do mých věcí pořád kecá a opravuje mne. To asi nikdo. Radši budu ticho, abych pak nenásledoval některé důchodce, kteří nás uvádějí do rozpaků svými stále stejnými radami o životě a o tom, že tehdá „deset deka salámu bylo nějakýho salámu“.

Číst dále

„Je lépe milovat a ztratit než nemilovat vůbec.“

M. Brining

Je spoustu věcí, které nemám r…

Změna… O tomle dneska psát nebudu. Začal jsem uklízet ve svém „prvním“ šuplíku. Třídím potřebné věci od nepotřebných, staré výpisy z banky, od telefonu, různá blahopřání, dopisy a podobně… A narazil jsem i na několik unikátních věcí. Moje modré lenonky, které se mnou byly ve Francii. Poslední dopis od své první lásky. Bylo to poměrně odvážné číst ho po tolika letech. Upřímně – celkem mne dojal. Našel jsem spoustu dopisů z táborů (viď, Zlato) a z vojny… A taky vstupenku ze Všeobecné Československé výstavy konané v Praze v roce 1991 (výstava se koná jednou za 100 let!!!). Povolávací rozkaz. Dvě kopějky. A taky jedno krásné paličkované srdce…

Ano, zahrádka poměrně roste. Kedlubny rostou jako blázen (jen ti slimáci jim dávají zespoda čouda), hrášek jsem musel opřít trochu jinak, protože ležel na kedlubnách. Jahody se červenají bez nějakého velkého zásahu. Mrkev taky jede jako drak. Celer – tak ten je tak nějak napůl. Moc se mi nelíbí. Snad se z toho dostane. Cibule, tak ta je v pohodě. Pórek by chtěl malinko rozsázet do hrobečků. Rajčata jsou přisypána a vesele rostou do nebe. No a ředkvičky už nejsou žádné. Poslední jsou na fotce nahoře. A za to všechno může má drahá půle, já to jen zalévám.

A rozhodl jsem se popsat tebe, čtenáře mého blogu. Blog čte někdo:

• kdo má hodinky dvakrát dražší než já,
• komu mám za dva roky naplácat na zadek,
• komu plním sny,
• kdo měl tu odvahu vyznat lásku po internetu aniž by věděl jak to dopadne,
• koho mám stále rád ať se děje co se děje,
• kdo se na mne snad už nezlobí a koho jsem zklamal,
• kdo šel do světa a vypadá, že se brzy vrátí
• a další…

Našel/našla jsi se?