Tři sny aneb dva ti povím

25. 04. 2006 - Doba čtení: 4 minut

Dneska se mi zdály celkem tři sny. O dvou se zmíním.

Byl jsem s někým, koho jsem dobře znal v lese, na kraji srázu vysokého asi 30 metrů a prali jsme se s nějakým starším pánem o kus nějaké vzácné látky (asi tak 5 x 5 metrů). Když jsme ho přeprali a on spadnul z té skály dolů, tak jsme taky museli dolů. Nevím proč, prostě museli. A tak jsme bafli každý dva rohy té látky a skočili dolů. Měl jsem strach, abych si něco nezlomil. Dopadlo to dobře, přistáli jsme na nějakým štěrku nebo písku či co… No a to bylo celý.

A teď ten další…
Bylo navečer. Léto. Společně se dvěma kamarády jsem byl někde u vlezu do podzemních chodeb bungru z 2. světové války. Asi 40 metrů od vlezu stál další dům jako zázemí. Všichni tři jsme šli do podzemí (dlouhého asi 1,5 km) s tím, že na druhé straně na nás čeká Pirát se svou drahou polovičkou a že půjdeme spát ven pod širák. Jako už po několikáté, nic neobvyklého. Vlezli jsme dovnitř s baterkama a po pár metrech jsme uvnitř našli chlapce. Asi tak deset let, oblečený byl v kalhotách a pruhovaném tričku, měl hnědé vlasy. Vrátili jsme se s ním na světlo, abychom (si) ho prohlédli. Začalo se stmívat. Všichni společně jsme se vrátili dovnitř a dali se znova do cesty. A jak tak jdeme spletí spíš místností než chodeb, posvítil jsem najednou do kouta, kde se něco pohlo. Chvíle strachu a napětí. S baterkou v ruce. Malou baterkou. Svítit někam do kouta. V koutě místnosti asi 4 x 4 metry tam seděl na zemi kluk asi mého věku. Vstal a šel s námi. Myslím, že se vůbec nemluvilo. Prostě šel s námi. U východu z té místnosti, kde jsme nalezli toho kluka ležely modré tenisky s bílými pruhy. Byly velké. Tak třináctky nebo čtrnáctky. Ta levá (blíž k nám) se najednou začala roztékat, prostě tavit. Nevím jestli jsem šahal na podlahu, ale nějak jsem zjistil, že ta podlaha (beton) je teplá. Ne horká, teplá… ale teniska se tavila. V tom mě zavolal jeden z mých dvou původních kamarádů, abych se podíval do chodby na zeď. Tam šikmo, tuším dolů, valila spousta mravenců v asi deseti centimetrovém pruhu. Po celé výšce stěny. Něco se děje, blesklo mi hlavou. Zvířata, příroda, zemětřesení, výbuch nebo něco takového. Mají na to čuch. „Rychle ven“, zakřičel jsem. Všech pět nás začalo utíkat ven. První byl venku ten malý kluk, druhý jsem, po asi metr širokých schodech, vybíhal já. Třetí a čtvrtý přibíhali ke schodům mí přátelé a poslední dole zůstal posledně nalezený kluk. Pořád jsem dolů za nima křičel: „Zavřete dole dveře!!! Zavřete dveře“. Pak jsem uviděl jak ten kluk, co jsme ho našli jako posledního, po někom nebo něčem dole pod schody šíleně střílí ze dvou pistolí a bokem couvá ke schodům. Vyběhl jsem ven, otočil se a uviděl toho malého kluka, jak sedí na zápraží toho vchodu a pije něco ze šálku. Vrtalo mi hlavo, kde ho sebral. Jestli už tu někdy byl, jestli byl tak drzej a vzal si ho tam nebo prostě něco mimo moje chápání. A ještě jedna věc … bylo ráno. Divný, moc divný… přitom to celý nemohlo trvat dýl něž půl hodiny.

[views][ratings]