Dlouho tomu je, co jsem přidal poslední článek. A když už mi to nedalo a chtěl jsem to napravit, tak pro změnu nejel blog (a nejen ten).

Vezmu to od začátku. Skončil jsem anketou o vírech a o směru jejich točení. V současné době jsou v anketě tři hlasy u odpovědi „Po směru hodinových ručiček“ a jeden hlas u odpovědi „Proti směru hodinových ručiček“. Hodně tuhle otázku otáčení víru zpopularizoval například seriál Akta X nebo Simpsonovi (kde Bart v Austrálii používal záchod, který otáčel směr víru). Takže jak se to s těmi víry má? Anketa by možná dopadla stejně, kdybych se ptal, na kterou stranu se otvírají Tvoje dveře do koupelny – jestli doleva nebo doprava. Na otáčení víru nemá vliv Coriolisova síla a tedy ani to, na které polokouli se nacházíme. Vědci prý museli čekat týden než se voda v nádobě ustálila a zbavila se všech sil, které v ní vznikly při napouštění. Směr otáčení víru závisí tedy třeba na napouštění vody, na způsobu vylézání z vany a podobně. Tohle všechno jsem nevěděl a tak mi s tím pomohl Gůůůgl a Wikipedie.

Číst dále

Tuhle básničku jsem napsal před mnoha lety (2001) nejspíš v návalu nějaké můzy. Vznikla během několika minut a byla pro jednu slečnu s přezdívkou kelinka. Nebyla první ani poslední z těch, které jsem si zapsal za tu čtvrt hodinu. Takové hraní se slovy. Tahle slovní hříčka se jmenuje Sprcha.

Sprcha

Shora dolů teče voda,
od hlavy až po patu.

Přichází k nám nová móda,
sprchovat se v saku.

Nevím, jak to bylo dneska.
jestli móda zvítězila.

Doufám, že ses sprchovala
nahá, od hlavy až po patu.

…

To nejkrásnější, co mne zatím dnes potkalo, byla vůně hašlerek vždy, když jsem se v noci otočil k oknu…

Potřebuju pohladit po duši. Nechám si to vysvětlit a bude líp. Právě dohrávají Tučného a Pověste ho vejš a já si jdu lehnout. Snad se to spraví.

Po delší době jsem zase zpátky. Dneska to bude opravdová směs všeho možného. Samé malé střípky snad úplně všeho.

Delší dobu zpět se mi zdál jeden krátký sen. Odněkud jsem se vracel domů autem. Zastavil jsem a vylezl z auta ven. Po louce tam chodil tyranosaurus. Jeden – velký dospělý jedinec. Chodil sem a tam, a pomalu se blížil ke mně. Dal jsem se na útěk do blízkého lesa, bylo to trošku do kopce. Vydal se pomalu za mnou, proplétal se mezi stromy. Schoval jsem se za jedním větším stromem a čekal. Když už byl moc blízko, rozhodl jsem se utéct kousek dál. Zahlédl mne a vydal se zase rychle za mnou. Už jsem nevěděl co mám dělat dál, kam utíkat, když v tom se vedle mne objevila hromada starých pneumatik. Tak jsem je začal postupně pouštět z kopce dolů. Naletěl na to a vydal se za pneumatikami.

Nějaký ten den na to jsem se zapletl do jednoho nedorozumění okolo tiskárny a barevných náplní. Snad už jsme si to vysvětlili.

Po dlouhé době má opět svého Parkera. Toho prvního jsem neprozřetelně půjčil vlčeti a za měsíc a půl se náhodu našel před klubovnou. V listí. Bez víčka. Mám teď toho samého – roller Parker Vektor Blue. Píše se s ním nádherně. Jen ho nikde neztratit.

Číst dále

Prostě mi to uteklo. A dostal jsem se k tomu až dnes – po promítání filmů pro vlčata, po speciální vánoční besídce. A také po zařízení špajzu. Konečně jsem špajz domaloval, doklidil, dostěhoval a fochy potáhl novým papírem. Takže je teď krásně modrobílý. 🙂 A úklid se přestěhoval trošku jinam, zpět do pokojíku, kde zbyl trochu nepořádek po věcech dočasně sem uložených ze špajzu.

Ale teď zpátky k tomu hlavnímu. Po dlooouhé době mi do oka padla další Písnička dne. A to konkrétně ve čtvrtek. Na mírný popud jsem jí čirou vygůůgloval. Konec napínání. Je to písnička Youth Of The Nation od skupiny P. O. D. (neuvádím odkaz na stránky skupiny, protože můj plugin pro QuickTime nějak blbne). Celkem smutný text, ale každopádně si užij ty bicí. 😎

Máme za sebou myslím poměrně zdařilý volejbal s křesťanskou mládeží a ještě k tomu se nám podařilo vyhrát. Jsem zvědav, kdy uspořádáme další. Tam se mi podařilo vyfotit Aničku (fotka vpravo), jak sedí na pódiu. Trochu se mi rozmázla, protože se právě hnula. Líbí se ti Anička? Hlasuj na konci článku.

Dvě hodiny na zápas byly akorát, pak hurá domů.

Gumídková otázka. Dneska se jí nedočkáš. Myslím, že v polovině týdne by mohla dopadnou již šestá GO2. Snad jednodušší.

Také tu na blogu mám plugin WassUp, který se stará o záznam návštěv. Zajímavé je také sledovat, odkud sem návštěvníci přicházejí.

Číst dále

Nedávno přišel překvapivě první sníh. V sobotu ho u nás napadlo, ať nežeru, dva centimetry. Jenže o kousek dál, v Orlickém Záhoří, napadlo přes den okolo deseti centimetrů. Tu sobotu jsme tam dělali dřevo. Aby bylo přes zimu čím topit. Btw doufám, že v zimě bude dost sněhu. Loni mne pěkně vypekl, nenapadl a já lyžoval jen dvakrát. A to jsem si koupil novou helmu. 😡

Ráno okolo nuly, přes den maximálně deset stupňů nad nulou. Sakra. 😐 Už žádné lezení. Zima, studená skála, studené prsty, omrzlá skála. Snad se mi povede někde potrénovat i přes zimu.

No nevadí. Prostě to tak je. Když nic jiného, měl jsem možnost se zúčastnit Okresního sněmu Junáka v Ústí nad Orlicí. Bylo zajímavé vidět dalších padesát delegátů, dalších padesát lidí, kteří „kecají“ do vedení středisek a oddílů. Jen se mi zdálo, že je tam pořád stále málo lidí mladších ročníků. Věkový průměr bych tipoval tak někde k 45, 50 letům. Myslím, že by to chtělo trochu omladit. Náčelnictvo Junáka už s tím začalo a celkem se jim daří si snižovat průměrné stáří. Tuším, že to ještě nedávno bylo něco okolo 60 let.

Číst dále

Dnešek začal na sobotu poněkud brzy. Vstávání v šest není nic moc. Čekal nás Skautský den konaný v Žamberku. Účastnil jsem se ho je dopoledne a pak v jen úplném závěru po bourání. Hlavní část dne jsem tam nebyl, tak nechám hodnocení na jiných. Překvapivě pro mne byla nejzajímavější část po obědě.

Vydal jsem se s Blešákem trochu si zalézt po Studeneckých skalách. Přiznávám, můj první výlet v tomto oboru. Když jsem z dálky viděl, co mne čeká, vůbec mi nedocházelo, že bych tu skálu měl zdolat. Začali jsme hezky polehoučku stěnou s označením IV-. Pak druhou se stejným označením. Celkem se mi podařilo zdolat čtyři stěny, ta „nejtěžší“ měla označení IV+. Na fotce vpravo je vidět poslední skála, kterou jsem zdolal. Ještě teď mne bolí ruce a nohy. Chci poděkovat Blešákovi za jeho ohromnou pomoc a trpělivost se mnou jako začátečníkem.

Hory se prý dají zdolávat v zásadě dvěma styly. Expedičním stylem, kdy se zakládají výškové tábory a hora se zdolává postupně, nebo alpským stylem, kdy se hora vezme útokem přímo jen s nezbytně nutným vybavením. a právě alpským stylem jsem včera s dvěma kamarády zdolal Kralický Sněžník. Vyrazili jsme po třetí hodině ze Žamberka a na parkoviště v Dolní Moravě dojeli kousek po půl čtvrté.

Blešák jako velký šerpa nesl nám ostatním pití (ostatně tak, jak slíbil po pěti pivech) – dva litry kofoly. Nahoru jsme dupali jako draci. Nikdo nás nepředešel a my to natřeli několika skupinám, co se táhly jak šneci. Po půl sedmé jsme, po focení u slona, došli až na vrchol Kralického Sněžníku. Následovalo nezbytné focení všech a všeho – nás, jiných lidí, panoramat a tak. A po focení trocha jídla. Mauglí dotlačil už třetí rohlík a třetí sýr Kiri a pak už následoval sestup. U pramene Moravy seděla pořád nějaká tlupa, takže z focení nebylo nic.

Cesta dolů celkem ubíhala a nesla se ve znamení vyprazdňovaní se skoro všemi otvory. Focení už bylo méně, a tak nás (jen opravdu malinko) zdržel dobíhající prázdný Blešák. Na parkoviště jsme rázným krokem vletěli těsně po půl deváté.

Takže když to shrnu. Cesta tam a zpět za čtyři a třičtvrtě hodiny. Vypili jsme dva litry kofoly a trochu dalších limonád, snědli čtyři rohlíky a Kiri (Mauglí) +1x Margotku + 1x nějaké sušenky. A nohy nás myslím bolely spíš jen z toho tvrdého asfaltu, po kterém jsme se vydali dolů.

Včera ráno, když jsem se probudil, pršelo. Můj cykloplán byl v ohrožení. Nezpanikařil jsem a kouknul na net, abych zjistil, jak se to vlastně doopravdy s tím počasím má. Pršet dál nemělo, tak jsem vyrazil. Na kole do Žamberka, odtud pak cyklobusem na Šerlich. Kousek nahoru na Masarykovu chatu a pak už přes Velkou Deštnou domů. Cestou jsem se na chvíli stavil u skautek na táboře. Právě obědvaly a pak odpočívaly po náročném špenátu, který byl k obědu. No a o půl čtvrté jsem již byl doma i s 58 kilometry za sebou.

Navečer bylo domluveno malé posezení RS. Nejdříve na Babetě, nakonec jsme se ale sešli v Marvelu. Účast byla hojná, celkem 7 lidí. A jak už je na fotce vidět, o zábavu nebyla nouze. Falešný policista, hořící gril (stejně jako den předtím – nenechal si poradit, pyroman jeden, – dal tam maso a odešel), marná snaha přiblížit k nám indiána a ještě marnější a nedotažené zdolávaní supa. Došlo dokonce i na zpěv s pochodní v ruce. A nakonec nás tam odtud „vyhodili“ – že prý zahrádka má otevřeno do desíti, takže o půl dvanácté už je opravdu čas se přesunout dovnitř. Příjemně strávené odpoledne…

Letošní tábor skončil. Na Václavově Seči nás vystřídaly skautky. Po příjezdu domů jsem se nejdřív vykoupal, najedl a pak začal pomalu vybalovat.

Nevím, co dál mám k táboru říct. Chtělo ho to zažít. Osobně jsem si myslel, že to bude tužší boj. Celkem to ale šlo díky dobrému poměru účastníci x organizátoři. Po návratu domů jsem si opět začal zvykat na civilizaci. Ovládání dveří klikou místo shrnování, zhasínání pomocí vypínače, psaní na klávesnici, spaní v obyčejné posteli. Tak nějak jsem přijel z tábora naladěn úplně jinak – necivilizovaně, bez potřeby hlídat čas,… Za pár dní se všechno vrátí zpátky do zaběhnutých kolejí a ani na mně nebude znát, že jsem na nějakém táboře byl.

A jestli zítra budu mít náladu a chuť, zajedu se někam projet na kole.