Po delší době jsem zase zpátky. Dneska to bude opravdová směs všeho možného. Samé malé střípky snad úplně všeho.

Delší dobu zpět se mi zdál jeden krátký sen. Odněkud jsem se vracel domů autem. Zastavil jsem a vylezl z auta ven. Po louce tam chodil tyranosaurus. Jeden – velký dospělý jedinec. Chodil sem a tam, a pomalu se blížil ke mně. Dal jsem se na útěk do blízkého lesa, bylo to trošku do kopce. Vydal se pomalu za mnou, proplétal se mezi stromy. Schoval jsem se za jedním větším stromem a čekal. Když už byl moc blízko, rozhodl jsem se utéct kousek dál. Zahlédl mne a vydal se zase rychle za mnou. Už jsem nevěděl co mám dělat dál, kam utíkat, když v tom se vedle mne objevila hromada starých pneumatik. Tak jsem je začal postupně pouštět z kopce dolů. Naletěl na to a vydal se za pneumatikami.

Nějaký ten den na to jsem se zapletl do jednoho nedorozumění okolo tiskárny a barevných náplní. Snad už jsme si to vysvětlili.

Po dlouhé době má opět svého Parkera. Toho prvního jsem neprozřetelně půjčil vlčeti a za měsíc a půl se náhodu našel před klubovnou. V listí. Bez víčka. Mám teď toho samého – roller Parker Vektor Blue. Píše se s ním nádherně. Jen ho nikde neztratit.

Číst dále

Do konce roku se mi ještě zdálo několik snů. Celkem myslím čtyři. Dva jednu noc, dva druhou noc. Moc už si je nepamatuji, spíš jen útržek toho jednoho snu. A malá odbočka – na konci článku čeká další anketka.

Ten jeden sen byl celkem zajímavý – prostředím, lidmi i příběhem. Odehrával se někde na vojně. Seděl jsem na vojenské posteli v malé místnosti. Byl tu i Pirát a já měl radost, že jdu, na rozdíl od něj, za pár dní domů. On měl sloužit ještě rok. Místnost se nějak vyprázdnila a tak i já šel ven. Nakonec to nebyla místnost, ale jen na zemi posazená zelená plechová maringotka. Venku už všichni stáli na nástupu a tak já, jako poslední, jsem se šel omluvit veliteli, ne nepodobně jako na táboře.

Číst dále

Brzy uzavřu anketu o Aničce. I když to nevypadá, že její šarm, který ohodnotili hlasující, jí už nikdo nevezme. Takže pokud jsi nehlasoval(a), máš ještě šanci do pátku do půlnoci.

Nevím, co se to dělo, ale začátek prosince byl celkem hodně štědrý na sny. Zdálo se mi jich mraky a snad jsem si některé zapamatoval.

První, na který si alespoň trochu pamatuji, se odehrával někde v podzemí. Už jednou se mi něco podobného zdálo. Sešel jsem po schodech do velké místnosti, která vypadala jako sklad – sklad jídla. Všude stály palety s jídlem. Prodíral jsem se mezi paletami směrem k východu na druhé straně. K mému překvapení tu byli lidé a to jídlo si rozebírali. Že prý je městské, levné a že se platí u východu. Tak jsem se vrátil pro olivový olej. 😉 Pak najednou střih a ocitl jsem se v malé místnosti. Tam v podlaze zel malý otvor, připomněl mi můj minulý sen, kdy můj pokus o prolezení skončil neúspěšně. Na podlaze byl ještě pořád vidět obrys toho tunelu v podlaze.

Další sen byl krátký, opravdu krátký a byl o Džoukovi.

Číst dále

I když se vám nepodařilo rozluštit poslední těžkou Gumídkovou otázku, tipovali jste velmi blízko. Příště bude lehčí, opravdu – jen jí zas nesmíte vyluštit během jednoho odpoledne.

O víkendu se mi zdálo několik snů. Tedy konkrétně dva. Jeden zajímavější než druhý.

V prvním snu jsem se dozvěděl, že šéf má v plánu založit pět firemních poboček v Africe. Pak jsem se objevil v nějaké africké vesnici. Písek, chatrče, místní lidé. Hned mi hlavou proběhla melodie písničky od Mattafix, konkrétně Living Darfur. Stál jsem na nějaké návsi, poměrně dost lidí okolo. V tom začal do davu někdo střílet a vedle mne začali padat lidé k zemi. Dal jsem se na útěk. Brknul jsem. Spadl na zem, někdo o mne zavadil a svalil se také na zem. Hned na to ještě další. Pak už jen tma. Když jsem znovu otevřel oči. Seděl jsem s dalšími v nějakém malém přístřešku, provizorním stanu. Vykoukl jsem ven. Starší zástavba, starší město konce 20. století, prázdná vedlejší křižovatka ulic, vydlážděno kostkami.

Ve druhém snu jsem měl namířeno do školy. Byla ještě tma, nevadilo mi to, šel jsem podél kolejí, kolem zastávky, kde se svítilo na koleje. Někdo mne zdržoval. Podél kolejí jsem došel ke školní budově. Starší, třípatrová budova z 30. let. Vyběhl jsem do druhého patra do své třídy. Pozdě na hodinu.

Také mi bylo sděleno, že mám vrásky.

Nedávno přišel překvapivě první sníh. V sobotu ho u nás napadlo, ať nežeru, dva centimetry. Jenže o kousek dál, v Orlickém Záhoří, napadlo přes den okolo deseti centimetrů. Tu sobotu jsme tam dělali dřevo. Aby bylo přes zimu čím topit. Btw doufám, že v zimě bude dost sněhu. Loni mne pěkně vypekl, nenapadl a já lyžoval jen dvakrát. A to jsem si koupil novou helmu. 😡

Ráno okolo nuly, přes den maximálně deset stupňů nad nulou. Sakra. 😐 Už žádné lezení. Zima, studená skála, studené prsty, omrzlá skála. Snad se mi povede někde potrénovat i přes zimu.

No nevadí. Prostě to tak je. Když nic jiného, měl jsem možnost se zúčastnit Okresního sněmu Junáka v Ústí nad Orlicí. Bylo zajímavé vidět dalších padesát delegátů, dalších padesát lidí, kteří „kecají“ do vedení středisek a oddílů. Jen se mi zdálo, že je tam pořád stále málo lidí mladších ročníků. Věkový průměr bych tipoval tak někde k 45, 50 letům. Myslím, že by to chtělo trochu omladit. Náčelnictvo Junáka už s tím začalo a celkem se jim daří si snižovat průměrné stáří. Tuším, že to ještě nedávno bylo něco okolo 60 let.

Číst dále

Snad jsi přelousknul(a) dnešní nadpis. 🙂 Nějaký ten den jsem tu nebyl a za tu dobu se toho stalo poměrně dost. Nejspíš budu přeskakovat z jednoho tématu do druhého, a tak následující události nebudou řazeny chronologicky.

Nejdříve trochu o malování. Minulý týden jsem se pustil do malování obývacího pokoje. Dnes jsem skoro hotov, zbývá už jen jedna stěna a natřít radiátor + přidělat světlo. Zásuvky a vypínače už jsou vyměněny – dnes tu byla k tomu účelu povolaná osoba. A vypadá to, že nakonec obývák nebude čistě bílý. Jedna stěna bude nejspíš jiná. Zítra se rozhodne.

Číst dále

Jak jinak, opět se mi zdály v noci na dnešek sny. Tentokrát dva.

V prvním snu jsem jezdil u sousedů před domem s autíčkem na dálkové ovládání. Bylo nás tam víc, a tak po trávníku a po asfaltu drandilo asi pět takových různých aut na dálkové ovládání. Vždy od jedné garáže k druhé, přes trávník. Většinou jsem tam dojel se svým autem první. Pak někdo navrhl, abychom si dali regulérní závody. Od jedné garáže k druhé, ne po trávníku, ale hezky okolo po asfaltu. Závody začaly. Já zjistil, že se mé auto proměnilo v autobus a ovladač v ruce na ovladač jen s jedním malým volantem. A tudíž, že bude těžší autobus ovládat natož pak s ním vyhrát.

Druhý sen byl poněkud dramatičtější. Měl jsem pocit, že jsme vězni nebo nějací nedobrovolně pracující. Bylo nás asi patnáct oblečeni v jednotném šedivém pracovním oblečení. Natírali jsme na modro vysokou betonovou stěnu v nějakém sklepě nebo bunkru. Začínalo se natírat od shora, ve výšce asi osmi metrů. Nahoru jsme museli vyšplhat po lanech – štětce, válečky a barvu v ruce. Moje místo bylo vlevo na kraji, v rohu. Nějak se nám to tam v tom koutu vymklo a začali jsme asi tři ujíždět dolů. Problém byl v tom, že jsme dolů a nahoru museli vždycky všichni najednou. A tak i ostatní začali pomalu klesat. Moje lano bylo nahoře ne přivázaný, ale přehozený přes konzoly, a tak se mi začal jeden konec ztrácet z dohledu a já se pomalu sunul dolů. Nakonec jsem skončil asi dva metry nad zemí – to, když se uzel na konci lana nahoře zasekl.

Také jsem byl dneska vybírat koberce. Pečlivě jsem každou místnost změřil a vše si zapsal na papír… který však ve finále zůstal doma. Nezdá se, ale kvapem se blíží doba, kdy budou ty koberce potřeba. Objednaná postel již dorazila, musel jsem však vrátit čelo u nohou, aby na něm dodělali falc pro plnou výplň, která bude sahat až k zemi. Čas postele taky brzy nadejde.

V noci na dnešek si mi překvapivě zdál další sen. Byl poměrně dlouhý a celkem i zajímavý.

Hlavními postavami v tomto snu byl Pirát, Džouk, Sršeň a já. Byli jsme na čundru – někde na ostravsku tuším. Byla sobota odpoledne a my hledali nějaké vlakové spojení domů. Nejprve jsme na mapě našli trať, jenže hustota zastávek v té oblasti byla víc než mizerná. Čekal nás pochod cca 4 km k nejbližší stanici. Tam jsme se ubytovali v nějaké ubytovně a na pokoji řešili, co dál. Sršňovi to bylo jedno, kdy pojedeme domů – dnes nebo pozítří. Jede do Brna, tak je mu to fuk. Já jsem byl pro jet domů již dnes. Nakonec padlo rozhodnutí jet domů dnes. A tak jsme se jali balit.

Šel jsem před ubytovnu a tam jsem potkal jednoho nádražáka. Toho jsem se optal na nejbližší spoj naším směrem. Prý v 15:44. Bylo 15:45. ČD – znáš to. Doběhli jsme asi 20 metrů na nástupiště. Přišli jsme právě včas, vlak přijížděl. Jenže nebrzdil, prosvištěl si ho kolem nás dál.

Pak jsme koukli do mapy a opravdu! V oné vesnici byla železniční stanice a zastávka. A my stáli na zastávce. Rychlík profrčel kolem nás.

A to byl konec snu.

Překvapivě, po návratu z tábora domů, se mi zdály včera dva sny. Byly celkem krátké a proto dobře zapamatovatelné. V prvním snu jsem stál v ložnici u okna. Velká postel a tak. Bylo ráno, slunečné ráno. Koukal jsem z okna na nedalekou silnici, jak jezdí auta. Právě projíždělo nákladní auto s dvěma vleky. Do poslední zatáčky před náměstíčkem si ale řidič najel moc zeširoka, vleky si trochu nadjely a ten poslední skončil těsně za mostkem v potoce. Hned na to tam s sebou stáhl i první vlek. Auto jsem neviděl, protože mi zmizelo z dohledu za smrčky. a pak už jsem jen slyšel, jak se mačkají plechy.

Druhý sen byl snad ještě kratší, o to však zajímavější. V tomhle snu jsem totiž mazal Terce záda krémem po opalování. 😛

A otázka pro dnešní den: pozná někdo svoje záda na obrázku nahoře?

PS: Měla pěkná ramena v tom snu 😉

Opět se mi dnes zdál další sen. A tak ho sem napíšu.

Stál jsem s kolegyní (rozumněj jako kolegyně v tom snu – prostě parťák) u lesa na malé louce, trochu v kopci. Byli jsme na (snad) vojenském cvičení, možná jen ukázce. A naším úkolem bylo odstřelovací puškou zneškodnit někoho, kdo se k nám blížil mezi stromy. Já ani parťák jsme se netrefili a tak nám nezbylo nic jiného než útěk. Utekli jsme po cestě do lesa a po chvíli zabočili vlevo do svahu, mezi asi tak dvacetiletými smrčky. Nějak jsem se tam nemohl pod ně dostat – jako bych měl na zádech velký batoh a ten mi nedovoloval se pod smrčky vejít. Pořád jsem to zkoušel a strach z dostižení pronásledovatelem mně hnal pořád dál. Pak najednou střih a vlézal jsem do něčeho, co vypadalo jako novodobý, ale opuštěný bunkr. Díra do země. Na dně asi 130 centimetrů vody. Po stěnách, a na stropě nažloutlé kachličky. Skočil jsem tedy do té vody (viděl jsem se z boku – jak kdyby vedle mně stál kameraman taky ve vodě).

A to je vše. Víc si nepamatuju.