20. 10. 2010 Doba čtení: ~1 minuta

…v noci na dnešek jsem měl zvláštní sen…
…seděl jsem v kuchyni u stolu… sám v bytě… a umíral jsem…
…věděl jsem to a co víc, čeho si vážím, byl jsem na to připravený…
…položil jsem ruce na stůl a hlavu na ně…
…zhluboka jsem se naposledy nadechl, šlo to už těžce…
…byl jsem unavený, tak moc unavený…

6. 04. 2010 Doba čtení: 3 minut

To napadlo v pátek sněhu, co? Prostě trocha překvapení po ránu. Ani jsem to mu nevěřil, kolik sněhu to přes noc napadlo. A taky, že tak rychle sleze. Když jsem šel ráno do práce, tak mi to nedalo a udělal jsem si fotku svého zachumeleného auta. Prostě poslední záchvěv zimy…

V noci na dnešek se mi zdálo opět několik snů. Jeden z nich byl trochu delší a akčnější. První část snu se odehrávala v nějakém nově zrekonstruovaném bytě (myslím, že dvoupodlažním). Nějak jsme to slavili nebo možná dokončovali. Celkem tam bylo možná na dvacet lidí. Deset v horním, deset v dolním patře. Většina z nich byli skauti nebo skautky od nás ze střediska. V horním patře také stála ohromná rohová vana – tak 3,5 na 3,5 metru – a v ní se koupala neznámá slečna, a jak to bývá většinou ve vaně, nahá. Číst dále

8. 10. 2009 Doba čtení: 2 minut

Aby toho k extra bláznivému začátku října nebylo málo, zdály se mi dneska dva sny.

Ten první sen se odehrával u mě doma. Kolegyně z práce mi tam v obýváku předváděla nějaký nový mixér. Jen si krátce pamatuji, jak hodlala rozmixovat mísu švestek a k tomu chtěla přidat trochu meruněk.  😀

„Chvíli“ na to se mi zdál druhý sen. Ten den se konal v knihovně výprodej všeho. Myslím, že ji rušili nebo tak něco. Princip byl takový, že si každý mohl vzít co chtěl, stačilo všechny věci nahlásit dole u východu. Dlouho jsem jen tak chodil po knihovně, po všech jejích patrech. Za tu dobu mi v rukou utkvělo jen pár knížek, většinou fantasy, a ještě k tomu ne vždy všechny díly ze série. Chvíli před zavírací dobou jsem narazil na dva poklady. Číst dále

18. 08. 2009 Doba čtení: 2 minut

Už dlouho se mi nezdály sny, které bych si dobře pamatoval. Tentokrát byly dva a oba skautské.

První sen se odehrával na nějaké výpravě s oldskauty. Z louky jsme se prodrali mladým porostem borovic do vyššího smíšeného lesa a po cestičce pokračovali ke studánce. Její okolí bylo celkem upravené a pramen zdobila stříška. Většina se napila a pokračovali jsme dál, tentokrát již po širší cestě. Jen já se ještě jednou vrátil a napil se znovu.

Druhý sen byl trochu delší (aspoň se mi to tak zdálo) a poněkud akčnější. Odehrával se na nějaké skautské konferenci či setkání, kde jsem byl s Evžou. Hotel, kde jsme byli ubytovaní každý ve svém pokoji, stál trochu ve svahu, na louce a byl celý z kamene. Dovnitř se lezlo malým otvorem cca 40 x 40cm (všímáte si, že se pořád někudy prodírám uzkýma tunelama a podobně?). Následovala velká kamenná (jak jinak) hala s recepcí. Číst dále

1. 10. 2008 Doba čtení: ~1 minuta

Nebyl bych to já, kdyby se mi celkem často nezdály sny. Z předevčíra na včerejšek se mi zdály hned dva. Z toho druhého snu si nepamatuji skoro vůbec nic. Spíš jen takový útržek, jak jsem se někde škrábal do nějakého zatravněného svahu nebo náspu. Z prvního snu si pamatuju trochu víc. Připadal jsem si jako když hraju nějakou počítačovou hru a já byl hlavní postavou. Když se mi povedlo splnit zadané úkoly, něco mi nad hlavou začalo harašit. Nade mnou byla natažená plátna, přes sebe. Tak nějak trochu jako nebesa nad postelí. Ohnal jsem se a začal něčím střílet do vzduchu. Po střelbě se ta nebesa roztáhla a tam ve vzduchu visela nějaká postava a řekla mi, že za ty splněné úkoly je mým pomocníkem. Pak jsem si ještě všiml, že to mé střílení trochu odnesla nějaká stará mapa, teď už notně děravá.

Další sen se mi zdál dnes v noci. No ale ten si nepamatuju už vůbec. 🙂

24. 02. 2008 Doba čtení: 3 minut

V noci na dnešek se mi opět zdálo několik snů. Moc jsem takový nával nečekal – vzhledem k situaci a mé spací pozici. Z těch několika snů si pamatuji hlavně jeden, ten nejdelší a poslední.

V jednom z těch předchozích snů z této noci jsem nemohl moc chodit – vypadalo to jako bych chodil po ledě a ještě šel v silném protivětru. Víc si z tohoto snu nepamatuji, jen takový malý střípek.

A teď ten druhý sen – nejdelší a poslední tu noc. Odehrával se někdy ve středověku, v celkem hornaté krajině. Byl jsem samotář, možná až odpadlík, žijící sám (skoro sám) u malého, ale vysokého, vodopádu. Ve skále, možná v jeskyni. Ne sám, protože hned vedle vodopádu, hned vedle padající vody bylo hnízdo nějakého velkého opeřence. S mládětem, které v hnízdě vyrůstalo, jsem byl kamarád, s jeho rodičem (který někde momentálně létal) jsme se respektovali.

Seděl jsem jednou takhle u toho hnízda, hned vedle padající vody, a prohlížel si okolní krajinu. Ne nepodobnou Tolkienovské představě a Jacksonově ztvárnění v trilogii Pán prstenů. Všiml jsem si v dálce dřevěné věže. Stála na menší skále, možná na místě bývalého hradu. Mládě toho opeřence si se mnou chtělo hrát, lezlo mi pořád po zádech (už to nebyl takový drobek – něco okolo metru a půl rozpětí). Tak jsem ho odehnal a vydal se k té věži. Byla několik kilometrů daleko. Když jsem byl asi v půlce vzdálenosti, vpravo na obzoru se mihla asi desítka jezdců na koni. Přidal jsem do kroku a došel k věži. Byla celá ze dřeva, zabedněná, bez jediného viditelného okna, asi 30 metrů vysoká, tak šest krát šest půdorysně. Na jedné straně, ve výšce prvního patra jsem objevil nedovřené výklopné okno. Vlezl jsem dovnitř, šlo to těžko, ale povedlo se mi to. V tom jsem zahlédl, jak po cestě k věži přicházejí čtyři turistky. Běžel jsem věží nahoru po dřevěných schodech, které se vinuly po směru hodinových ručiček. Nakoukl jsem zrcadlem dolů a uviděl jak se odspodu nahoru za mnou ženou ti jezdci (teď už ovšem pěšky, bez koní). Chtěl jsem se někde schovat, ale nebylo kde. První dva se mi podařilo okny vyhodit ven z věže. Další se však hnali zase odspodu.

Víc si nepamatuju…

10. 12. 2007 Doba čtení: 2 minut

Brzy uzavřu anketu o Aničce. I když to nevypadá, že její šarm, který ohodnotili hlasující, jí už nikdo nevezme. Takže pokud jsi nehlasoval(a), máš ještě šanci do pátku do půlnoci.

Nevím, co se to dělo, ale začátek prosince byl celkem hodně štědrý na sny. Zdálo se mi jich mraky a snad jsem si některé zapamatoval.

První, na který si alespoň trochu pamatuji, se odehrával někde v podzemí. Už jednou se mi něco podobného zdálo. Sešel jsem po schodech do velké místnosti, která vypadala jako sklad – sklad jídla. Všude stály palety s jídlem. Prodíral jsem se mezi paletami směrem k východu na druhé straně. K mému překvapení tu byli lidé a to jídlo si rozebírali. Že prý je městské, levné a že se platí u východu. Tak jsem se vrátil pro olivový olej. 😉 Pak najednou střih a ocitl jsem se v malé místnosti. Tam v podlaze zel malý otvor, připomněl mi můj minulý sen, kdy můj pokus o prolezení skončil neúspěšně. Na podlaze byl ještě pořád vidět obrys toho tunelu v podlaze.

Další sen byl krátký, opravdu krátký a byl o Džoukovi.

Poslední ze snů, které si pamatuji, byl o hledání odbočky. Jel jsem večer s Evžou v autě a hledal odbočku z hlavní silnice nevímkam. Měla to být odbočka vlevo, po několika zatáčkách, kousek za vrcholem kopce. Sjížděli jsme kopce, jedna zatáčka, druhá, třetí, další. Odbočka nikde. Už jsme minuli spoustu zatáček a odbočka nikde. Otočili jsme se a jeli zpět. Věřil jsem, že teď tu odbočku nemineme, protože sedím jako spolujezdec a odbočka bude na mé straně. Sakra, já neřídil? 😯

7. 11. 2007 Doba čtení: 2 minut

I když se vám nepodařilo rozluštit poslední těžkou Gumídkovou otázku, tipovali jste velmi blízko. Příště bude lehčí, opravdu – jen jí zas nesmíte vyluštit během jednoho odpoledne.

O víkendu se mi zdálo několik snů. Tedy konkrétně dva. Jeden zajímavější než druhý.

V prvním snu jsem se dozvěděl, že šéf má v plánu založit pět firemních poboček v Africe. Pak jsem se objevil v nějaké africké vesnici. Písek, chatrče, místní lidé. Hned mi hlavou proběhla melodie písničky od Mattafix, konkrétně Living Darfur. Stál jsem na nějaké návsi, poměrně dost lidí okolo. V tom začal do davu někdo střílet a vedle mne začali padat lidé k zemi. Dal jsem se na útěk. Brknul jsem. Spadl na zem, někdo o mne zavadil a svalil se také na zem. Hned na to ještě další. Pak už jen tma. Když jsem znovu otevřel oči. Seděl jsem s dalšími v nějakém malém přístřešku, provizorním stanu. Vykoukl jsem ven. Starší zástavba, starší město konce 20. století, prázdná vedlejší křižovatka ulic, vydlážděno kostkami.

Ve druhém snu jsem měl namířeno do školy. Byla ještě tma, nevadilo mi to, šel jsem podél kolejí, kolem zastávky, kde se svítilo na koleje. Někdo mne zdržoval. Podél kolejí jsem došel ke školní budově. Starší, třípatrová budova z 30. let. Vyběhl jsem do druhého patra do své třídy. Pozdě na hodinu.

Také mi bylo sděleno, že mám vrásky.

16. 07. 2007 Doba čtení: ~1 minuta

Překvapivě, po návratu z tábora domů, se mi zdály včera dva sny. Byly celkem krátké a proto dobře zapamatovatelné. V prvním snu jsem stál v ložnici u okna. Velká postel a tak. Bylo ráno, slunečné ráno. Koukal jsem z okna na nedalekou silnici, jak jezdí auta. Právě projíždělo nákladní auto s dvěma vleky. Do poslední zatáčky před náměstíčkem si ale řidič najel moc zeširoka, vleky si trochu nadjely a ten poslední skončil těsně za mostkem v potoce. Hned na to tam s sebou stáhl i první vlek. Auto jsem neviděl, protože mi zmizelo z dohledu za smrčky. a pak už jsem jen slyšel, jak se mačkají plechy.

Druhý sen byl snad ještě kratší, o to však zajímavější. V tomhle snu jsem totiž mazal Terce záda krémem po opalování. 😛

A otázka pro dnešní den: pozná někdo svoje záda na obrázku nahoře?

PS: Měla pěkná ramena v tom snu 😉

12. 06. 2007 Doba čtení: ~1 minuta

Opět se mi dnes zdál další sen. A tak ho sem napíšu.

Stál jsem s kolegyní (rozumněj jako kolegyně v tom snu – prostě parťák) u lesa na malé louce, trochu v kopci. Byli jsme na (snad) vojenském cvičení, možná jen ukázce. A naším úkolem bylo odstřelovací puškou zneškodnit někoho, kdo se k nám blížil mezi stromy. Já ani parťák jsme se netrefili a tak nám nezbylo nic jiného než útěk. Utekli jsme po cestě do lesa a po chvíli zabočili vlevo do svahu, mezi asi tak dvacetiletými smrčky. Nějak jsem se tam nemohl pod ně dostat – jako bych měl na zádech velký batoh a ten mi nedovoloval se pod smrčky vejít. Pořád jsem to zkoušel a strach z dostižení pronásledovatelem mně hnal pořád dál. Pak najednou střih a vlézal jsem do něčeho, co vypadalo jako novodobý, ale opuštěný bunkr. Díra do země. Na dně asi 130 centimetrů vody. Po stěnách, a na stropě nažloutlé kachličky. Skočil jsem tedy do té vody (viděl jsem se z boku – jak kdyby vedle mně stál kameraman taky ve vodě).

A to je vše. Víc si nepamatuju.