V roce 1990 jsem ještě navštěvoval základní školu. A v tomhle roce vznikla právě tato písnička.
Určitě si ji pamatuji hlavně z Čarodějnic. Pamatuji si ten taneční parket, pamatuji si to pódium z vleku, tu zpěvačku, tu skupinu. Také to, že ploužit se jen tak po parketu, zvládne každý.
Zjistil jsem, že písničku ještě občas hrají v rádiích. Taktéž si jí můžeš poslechnout na internetu.
Jenže všechno je nyní trochu jinak. Čarodějnice, zpěvačka, skupina, já.
Jak by řekl Roland Deschain, svět se hnul.
To nic, jen další Písnička dne.
Nedávno jsem si uvědomil, že pomalu na každém kilometru silnice je nějaký křížek, náhrobní deska nebo svíčka. Pořád přemýšlím, co lidi vede k tomu, aby na místě, kde se něco tak tragického stalo, takovéto připomínky zřizovali.
Ano, možná jako psychologická připomínka toho, co všechno se může stát. Ale… zpomalujete, když jedete kolem křížku?
Dokáži ty křížky a náhrobky ještě pochopit v případech, kdy na těchto místech zemřou lidé ne svou vinou. Ale dát křížek na strom zhulenému sedmnáctiletému klukovi, který si bez dovolení půjčí auto rodičů?