12. 11. 2007 Doba čtení: 5 minut

Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.

Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.

Pak to začalo. První stupeň základní školy. Mraky nových povinností, přátel a zas o spoustu větší svět se mi zdál. Jak to tak bývá, člověk se snaží z hlavy vytěsnit špatné vzpomínky, což se mu pak někdy stává osudným. A proto si vzpomínám na poznámku v Žákovské knížce za lezení po radiátoru na záchodech, za házení přezůvek do záchodu a podobně. Také si vzpomínám, jak jsme házeli „Gagariny“ – kousky modelíny na strop, krásně tam držely.

A pak to pokračovalo. Druhý stupeň základní školy. Další noví kamarádi, delší dojíždění autobusem, začátek skautování. Větší a další povinnosti s domácími úkoly, prácemi v domácnosti atp. I tady je na co vzpomínat. Není nad to vzít spolužáka za límec a zkusit ho prohodit drátosklem, zkusit přeskočit spolužačku sedící na židli nebo vyzkoušet, jak skáče hopík po učitelském schodišti.

Následovala střední škola. Tam už to bylo složitější. Větší možnost rozletu, mnohem víc práv, mnohem víc povinností. První velká starost o finance. Co ušlapu na kole, (ne)projedu stopem, tak je moje. První konfrontace s profesory. Nedostat na konci roku jedničku z matematiky, protože jsem z ní v pololetí málem propadl, říci profesorce na její větu o tichosti její vlastní třídy, že tichá voda břehy mele – to asi není ideální. První zjištění, že poměrně dost věcí se dá vykomunikovat a přiznání vlastní chyby se občas cení.

Chvíli na to přišla vysoká škola, do té doby netušené obzory, nekonečná volnost, svoboda a nepovinné povinnosti. Žít si tak, jak uznám za vhodné – v danou dobu, na daném místě. Do tří do noci se spolubydlícím kreslit, abych v osm mohl stát před profesorkou, která se mým výtvorem bude kochat. Lepit na dveře sousedního pokoje vtipy a narážky na tamní dámské osazenstvo… Asi mě to dostalo, ta volnost. Odložené povinnosti, půlroční zúčtování. Dva roky jsem to vydržel, spíš tedy oni se mnou.

Pak roční pauza ve formě základní vojenské služby. Zase jen přesně daná práva a povinnosti, přátelství, ale i zrada. Za rok prožít postup podobající se celému životu. Od těch nejmenších až po ty nejstarší. Spoustu legrace a ještě víc průserů. Průserů, které dopadly ještě celkem dobře. Rok v čudu, jeden ukradený mobil a láska, která počkala…

Z vojny hnedka do práce a vydělávat na důchod. Aspoň, že to není úplně monotónní práce. Do práce, domů, vyspat, do práce, domů, vyspat, do práce… Mezitím nějaké domácí práce, náročnější skautování atp. A zase práce, domácí práce, starost okolo domu, skautování. Safra, mám v tom nějaký guláš. Že jsem zapomněl koupit rohlíky? Promiň, prostě jsem zapomněl mezi tím vším. Mezi mou prací, mezi stavením se v elektře pro novu žárovku, mezi utřením nádobí, mezi hozením dopisu do schránky, mezi vynesením odpadků do popelnice, mezi tím vším.

Život mi připadá jako moje rozbitá váza z dávného Řecka. V klidu si skládám a nejprve přicházím na to, že skládám vlastně jen ucho té vázy. Pak zjišťuji, že ta váza má dvě uši. Vrhám se dál a pokračuji ve skládádání té rozbité věci. Je vyšší než jsem předpokládal. A co je zase tohle? Tohle nejsou dílky z mojí vázy!!! Ale jiné tu nemám. Musím skládat z toho, co tu mám. A proč je tak vysoká? Myslel jsem, že bude tak metr vysoká, metr a půl maximálně. Vždyť už je aspoň dva metry široká a tři vysoká. A co tyhle cizí střepy? Kam je mám napasovat? Je to těžší než jsem si myslel. To držadlo se mi zdálo těžké, ale v porovnání s hrdlem vázy to byla brnkačka. Hrdlo vázy se mi zdálo obzvlášť těžké, ale tělo vázy bylo mnohem těžší. Tělo vázy se mi zdálo extrémně těžké, ale dno vázy… Sakra, kde je to dno?

11. 08. 2007 Doba čtení: 3 minut

Tak dneska jsem se opět přesvědčil o tom, že už nejsem nejmladší. Humor lidí o pět šest let mladších mi nic neříká, nevím, čemu bych se měl smát (což mě velmi překvapilo). a jak jsme již říkali onehdá na Lesní škole – nemám potřebu každý týden lézt na Pamír. Doba dokazování si něčeho a posouvání svých možností je v tahu.

Aniž bych to tušil, začal jsem pomalu měnit priority v tomhle oboru. Žádný brutální závod lesem a bahnem do roztrhání těla. Nic takového. Jak říkal pan Homolka v jednom z dílů Básníků, začínám „mít rád svý jistý“. Změna od JÁ k MY.

Hlídat a mít pod kontrolou to všechno okolo i za ostatní. Když někdo organizuje nějakou akci a zdá se mi, že by tam mohlo být tohle, že se ještě neví tohle, tak poslední dobou jsem radši ticho. I já nemám rád když mi někdo do mých věcí pořád kecá a opravuje mne. To asi někdo. Radši budu ticho, abych pak nenásledoval některé důchodce, kteří nás uvádějí do rozpaků svými stále stejnými radami o životě a o tom, že tehdá „deset deka salámu bylo nějakýho salámu“.

Osobně si myslím, že bude lepší nechat mládež ať se vychovává sama, protože v tomhle stadiu je už poměrně těžké je trochu vychovat. Několikrát jsem to zkoušel a snažil se dobře míněnými radami pomoci, ale nevedlo to nikam. Dopadlo to pak stejně – stejně jako bych nic neříkal.

Život nám staví do naší cesty spoustu překážek, stejně tak jako na obrázku nahoře, vždycky se najde jedna cesta. Někdy kratší, někdy delší, jindy lehčí, pak zas těžší. Když jsem se narodil, nikdo mi neříkal, že život bude procházka růžovým sadem. Hned na začátku mne plácli přes zadek a já začal řvát jako o život. A to byla první lekce od Života.

A ještě jedna změna od JÁ k MY. Od JÁ k RODINĚ. K mé vlastní rodině. Jenže tohle téma je zatím tak čisté jako právě koupený sešit. A jak čas běží, zdá se mi, že i ten čistý, nepopsaný sešit se začíná tenčit a až nadejde čas, mám strach, že v něm bude tak málo místa na psaní…

18. 07. 2007 Doba čtení: 2 minut

V noci na dnešek si mi překvapivě zdál další sen. Byl poměrně dlouhý a celkem i zajímavý.

Hlavními postavami v tomto snu byl Pirát, Džouk, Sršeň a já. Byli jsme na čundru – někde na ostravsku tuším. Byla sobota odpoledne a my hledali nějaké vlakové spojení domů. Nejprve jsme na mapě našli trať, jenže hustota zastávek v té oblasti byla víc než mizerná. Čekal nás pochod cca 4 km k nejbližší stanici. Tam jsme se ubytovali v nějaké ubytovně a na pokoji řešili, co dál. Sršňovi to bylo jedno, kdy pojedeme domů – dnes nebo pozítří. Jede do Brna, tak je mu to fuk. Já jsem byl pro jet domů již dnes. Nakonec padlo rozhodnutí jet domů dnes. A tak jsme se jali balit.

Å el jsem před ubytovnu a tam jsem potkal jednoho nádražáka. Toho jsem se optal na nejbližší spoj naším směrem. Prý v 15:44. Bylo 15:45. ČD – znáš to. Doběhli jsme asi 20 metrů na nástupiště. Přišli jsme právě včas, vlak přijížděl. Jenže nebrzdil, prosvištěl si ho kolem nás dál.

Pak jsme koukli do mapy a opravdu! V oné vesnici byla železniční stanice a zastávka. A my stáli na zastávce. Rychlík profrčel kolem nás.

A to byl konec snu.

14. 07. 2007 Doba čtení: ~1 minuta

Letošní tábor skončil. Na Václavově Seči nás vystřídaly skautky. Po příjezdu domů jsem se nejdřív vykoupal, najedl a pak začal pomalu vybalovat.

Nevím, co dál mám k táboru říct. Chtělo ho to zažít. Osobně jsem si myslel, že to bude tužší boj. Celkem to ale šlo díky dobrému poměru účastníci x organizátoři.Po návratu domů jsem si opět začal zvykat na civilizaci. Ovládání dveří klikou místo shnování, zhasínání pomocí vypínače, psaní na klávesnici, spaní v obyčejné posteli. Tak nějak jsem přijel z tábora naladěn úplně jinak – necivilizovaně, bez potřeby hlídat čas,… Za pár dní se všechno vrátí zpátky do zaběhnutých kolejí a ani na mně nebude znát, že jsem na nějakém táboře byl.

A jestli zítra budu mít náladu a chuť, zajedu se někam projet na kole.

30. 06. 2007 Doba čtení: ~1 minuta

Tak zítra nám to začne. Další skautský tábor. Můj v pořadí již osmnáctý. První skautský tábor, který jsem prožil, se konal u Štítů (Tábor ran – náplast se počítala na metry) a jak tak počítám, v oddílu ho pamatuji jen já a Bondy.

Malá vsuvka. Začalo pršet. Poznal jsem to až z internetu podle doplňku ve Firefoxu. Běžím ven pro dvoje kalhoty, které potřebuji zítra na tábor. Na chodbě přede dveřmi nacházím v koši moje kalhoty. Sousedka je sebrala ze šnůry. Díky. Poděkoval jsem jí.

Zpátky k táborům. Letošní tábor bude a nebude náročný. Bude, protože nás jede málo a na každého vyjde více služeb. Nebude, protože menší stádo se hlídá snáz. Bude, protože tam jako jediný ze šéfů strávím celých 14 dní tábora. Nebude, protože šéfů by tam mělo letos být relativně dost. Bude, protože meteorologové hlásí déšť. Nebude, protože nejsme z cukru. Teda až na Čikitu.

13. 05. 2007 Doba čtení: 4 minut

O ObRoku by se dal napsat sáhodlouhý článkek a stejně by ani z poloviny nevystihl to, co se na ObRoku dělo a jaká atmosféra tam byla.

V pátek odpoledne okolo čtvrté hodiny to vůbec nevypadalo na roverské setkání 1200 lidí. Nikdo nikde (kromě servisáků). Pak začaly přijíždět autobusy a všechno se změnilo. Večer už jsme tam snad byli všichni. Ještě později v noci se konal zahajovací večer, který nás seznámil s motem letošního ObRoku.

V sobotu se konalo Inspiro, kde každý přispěl svým nápadem k zábavě a inspiraci ostatních. Mohl jsi shlédnout 3D piškvorky, čajování, různé běhací hry, dřevárnu a spoustu dalších. Jen toho deště nemuselo být tolik. Odpoledne se konala velká bojová hra. Cílem bylo sehnat suroviny na co nejvíce koblih. Všichni nakonec byli odměněni pravdovou koblihou.

Neděle patřila VaPru (Variabilnímu Programu). Každý mohl absolvovat besedy, workshopy, přednášky a podobně snad ze všeh oblastí – ekologie, mezilidské vztahy, moderní technika a technologie, marketing, … Pokud se ovšem na něj dostalo to správné místo a čas. Boj to byl velký. Nakonec skoro všechno zhatil, jak jinak, déšť. V tento den nás také na ObRoku mimo jiné navštívili RNDr. Martin Bursík (ministr životního prostředí ČR), Robert Fulghum (spisovatel – např. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem do ní lehal,..) a z významných skautů třeba Vladimír Köhler – Mika (náčelník Kmene dospělých). Večer se pak u podia konala malá oslava 100let skautingu.

Pondělní ráno nás přivítalo k plnění naší služby – práce pro okolí. Každý pomáhal kde chtěl a jak mohl. Na výběr bylo třeba z natíraní zimního stadionu, úklidu lesa, sbírání kamenů na polích, zpět v domově důchodců nebo her v mateřských školkách. Odpoledne patřilo Regionům a postupnému sjednocování RS a RG (jednotlivec – kmen – okres – kraj – celá ČR = celý Vesmír). Den zakončil závěrečný večer + non-stop čajovna + kina + velký koncert.

A nakonec úterý. Velký nástup, trocha toho balení a pak už hurá domů.

Měl bych několik připomínek k Obroku.

Nelíbilo se mi:

• trošku váznoucí organizace (kam třeba zmizely ty velké cedule zvoucí k odchodu na službu?)
• kdybych si mohl vybrat náš tým, asi bych vybíral trochu jinak (věčné otázky „A proč zrovna já to musím udělat?“)

Líbilo se mi:

• mnohem větší a lépe fungující krčma
• opět atmosféra na ObRoku
• krásná dramatizace scének na podiu
• opět výborný program
• některé RG

10. 05. 2007 Doba čtení: 2 minut

Zase jsem poměrně naštvaný. Opět za to může slavný Svojsíkův závod, konkrétně letošní kolo. Začalo to pravidly, v těch bylo spoustu novinek a snad ještě víc chyb. Na připomínky nikdo nebral ohled, leda možná tak na češtinářské chyby, a tak to dopadlo jak to dopadlo. Zrovna teď připravuji průvodky pro hlídky. A ejhle. Průvodka je rozdělena na 4 části podle modulů (4 papíry s sebou potáhnou? – néé, dá se tisknout oboustranně – takže dva papíry – néé, máme přeci jen dva moduly, takže jeden papír oboustranně). Další rána – kam zmizela kolonka na podpis rozhodčího? Asi není potřeba a body si tam hlídky budou psát samy. A další rána – na stanovišti se neboduje chování hlídky? V pravidlech o tom nic není. Aha, ani ve výpočtovém programu na to není místo. Rána poslední – záznamovou kartu stanoviště si můžu udělat sám, že?

Teď tu mít po ruce někoho z onoho přípravného výboru, tak ho velmi hlasitě a jadrně pošlu do ……

Takže znovu a klidněji.

• Průvodku předělám a nechám se hodně inspirovat průvodkou ze Závodu vlčat a světlušek 2006.
• Případná ztráta bodů za chování hlídky se asi bude muset odečítat z bodů získaných na stanovišti.
• Záznamovou kartu stanoviště převezmu opět ze Závodu vlčat a světlušek 2006, jen smažu znak vlčat a světlušek a opravím název závodu.

Moje resume:

Letos se tvůrcům pravidel a toho všeho okolo spousta věcí nepovedla, snad kromě prosazení nové koncepce SZ 2007. A tak pevně věřím, že letos vyrostla (a ještě vyroste) na louce spousta nových autobusových nádraží a hromada vraků škodovek jako maket pro krizové situace. Aspoň ty krávy stojící opodál za ohradníkem z toho něco budou mít.

24. 04. 2007 Doba čtení: 2 minut

Víkend jistojistě skončil a my se v neděli vrátili z již 14. Výjezdního zasedání. Opět to byly dva dny plné jídla, odpočinku a kvalitní zábavy. A k tom jsme ještě navíc slavili dvoje narozeniny. Jedno půl století a dalších třicetiny k tomu. Tradičně jsme v pátek večer začali česnečkou, následovaly buřty na pivu. A nakonec hry. To vše se rovná půl čtvrtá ráno.
Sobota patřila, jako obyčejně hrám (Bangu!, Unu, křížovkám, fotbalu, střelbě,…), práci (pálení dřeva, dláždění,…), jídlu (česnečce, kuřátkům, utopencům,..), a odpolední procházce (Suchý Vrch). A když sečtu i sobotu, tak z toho jsou „jen“ tři hodiny ráno.

V neděli už jsme se jen najedli, sbalili věci a připravili chalupu k nastěhování.

Dneska jsem se nechal inspirovat 14. Výjezdním zasedáním a zašel jsem v Praze do obchodu s velkým množstvím her. Po Bangu! a Unu jsem se rozhodl poznat další karetní hru. Do oka mi padla hra s názvem Sabotér 🙂 . Nastuduju pravidla a dneska večer snad doma s rodinou vyzkouším. Dám vědět, jak hra dopadla.

Doplněno 2007-04-24_22:00:

Hráli jsem čtyři kola Sabotéra ve třech lidech. Ve třech to není optimální, ale dá se. Poměrně zajímavá a celkem jednoduchá hra na zhruba půl hodiny. A hlavně pro 3 až 10!!! hráčů. 🙂

21. 03. 2007 Doba čtení: 3 minut

Začalo to snem v noci z pondělí na úterý.
Ocitnul jsem se někde v hradu na nádvoří. Vysoké zdi okolo, uprostřed stála nějaká stavba na čtyřech pilířích (stejně vysoká jako hradby – ty měly tak 35 metrů na výšku). Všude spousta lidí, hlava na hlavě. Hlavně vojáci. Chtěli jsme ten hrad přepadnout a dobít ve stylu alá Trójský kůň či infiltrace. Vylezl jsem na vysoké lešení co stálo u jedné ze zdí. Na něm stál jeden strážný, podařilo se mi ho potichu zabít nožem, jenže jsem ho pak neudržel a spadl mi přes okraj lešení dolů. A byli jsme prozrazeni… Pak najednou tu se mnou byl můj létací kůň, kůň nekůň – nakonec to skončilo jen u nějakýho létajícího pláště. Pode mnou se to začalo rvát. To se do sebe pustili vojáci s našima tajnýma lidma. A že jich nebylo málo. Někdo měl otevřít bránu, aby mohli naši další dovnitř. Nějak se to ale nedařilo. Sletěl jsem dolů, kde se dva naši rvali (točili se dokola s nožema v ruce jak nějací lupiči či co). Chvíli jsem jim tam dole pomáhal. Pak jsem vyletěl nahoru, to když se král rozhodl něco na té stavbě uprostřed zapálit. Už to dole vypadalo, že to prohrajeme, když v tom se někomu podařilo otevřít bránu. Všechno pak začalo hořet a padat.

Další sen byl o mimozemšťanech. Myslím, že byl inspirován Terminátorem 3. Zemi měli přepadnout nějací vetřelci z vesmíru. Věděli jsme přesně kdy přijdou. Byl jsem v Žamberku u babičky, když to přišlo. Byly to stroje. Na pásech, stejně jako ve filmu. Měli bronzovou barvu a hlava měla tvar hlavy psí. Doma jsem jich pár rozsekal, ale když jsem otevřel dveře a podíval se doleva, tak jsem ztratil veškeré iluze, že to dobře dopadne. Byly jich tam stovky, tisíce…

Pak následovalo úterý. Byl jsem na cestách, ráno ještě šlo, odpoledne taky (náhodou jsme jeli cca 300 m od místa vykolejení toho vlaku – zajímavý pohled na vagony na poli), navečer začalo sněžit, po dálnici se dalo jet tak sto deset maximálně, mimo obec tak sedmdesát.

A konečně dnešek. Pro vlčata jsem připravil sladkou schůzku. Namotávali jsme bonbon na niť, trefovali se bonbonem sami době do pusy, jedli bonbony na čas a taky hráli, podle vlčat, nekonečnou hru Doleva, doprava. Nebyla nekonečná – stačilo 10 minut a bylo po ní. No a za všechno byly samozřejmě odměny. Bonbony, čokoládový bonbony a tak. No a nechyběl ani 5-ti minutový fotbálek. Opět o bonbony.

Taky jsem dnes vyfotil (pouze telefonem) zahradnické umění mé drahé půle. Tož, pěkně jí to roste.

18. 03. 2007 Doba čtení: 2 minut

Okolo poledního jsme se vrátili z letošního ringa. Hnedka odpoledne mne přemohla únava z posledních dvou dní a donutila mne si jít odpočnout. Spánek to byl zasloužilý. A taky se mi zdál jeden sen…

Turnaj jsme začali vítězným setem, který byl ale pro náš tým na chvilku poslední. Pak už se to s náma táhlo, nějaký to vítězství a nějaká ta porážka. Na konci to bylo fifty – fifty (2x výhra, 2x prohra) a to znamenalo, že jsme nepostoupili. Úplně stejně se dařilo i našim ostatním družstvům. V konečným bodování jsme obsadili deváté až dvanácté místo z dvaceti, což je myslím solidní výkon. 😎 Největším překvapením pro mě byl právě tým, který s námi prohrál svůj první set (i náš první set) – a to tým RYPAKO. Takový tři „nemastní, neslaní“ týpci z Rychnova. Nakonec jim jen těsně uteklo třetí místo.

Navečer následoval bazén. Celkem nás šlo tak asi třicet. Byla to celkem sranda. Vyzkoušeli jsme všechny možný způsoby jízdy na tobogánu (nejezdi pozadu – je to naprd :down: ) a jako nejlepší se mi jevila jízda vleže nohama napřed a nejlíp ve čtyřech najednou. Na druhým místě se asi umístila jízda po břiše hlavou napřed a nejlíp zas ve čtyřech (no, Bachy a její ňadra asi mají jiný názor 😆 ).

No a dneska jsem přijel domů docela domlácenej. Jednak z ringa, pak z bazénu a taky z toho spaní na podlaze. Bolí mě ramena, ruce, kyčle,… Koukám, že by asi byl kratší seznam toho, co mě nebolí. Jo a taky jsem objevil na břiše asi dvacet centimetrů dlouhou odřenou čáru (od trenek to není 😀 ). Nevím, kde se tam vzala, potvora jedna.

No a taky je dneska osmáctýho. Ano, správně. Opět počítadlo. Dneska je na něm 10439, minule to bylo 8890, to znamená přes 55 lidí za den. Jde vám to.